„34“

Někdy se to zdá jako včera když jsem rozjížděl tento blog. Psal se prosinec roku 2006 a já tehdy ve „zlaté éře“ blogování začínal na stránkách djsnail.bloguje.cz. Nebyla to má první zkušenost – už několik let před tím jsme s kamarády Markem a Ottou, alias DJ.Magicem a DJ.Deathem, spouštěli svůj první „3DJ.s web“, následovaný později webem na adrese www.djsnail.info. To bylo dávno před tím, než se tady v ČR začal šířit Facebook, který postupně odlákal všechny blogery na svoji stranu, frčeli Lidé a Spolužáci od Seznamu, YouTube bylo v plenkách, atd. Těch deset let se zdá docela nedávno a přesto je to dlouhá doba. Zvláště pak z pohledu osobního života každého člověka.

Bylo mi 24 let, když jsem rozjížděl tento blog. Právě dnes mi je o deset víc. Některé věci se vůbec nezměnili, některé výrazně. U některých věcí jsem moc rád, že jsou pořád takové, jaké jsou, jiné mě trochu děsí svojí setrvalostí.

Nevím, zda mám ten pocit jen já sám, ale co jsem překročil třicítku, zdá se mi, že rok za rokem utíká rychleji. Jestli těch prvních šest let do mých třicátých narozenin uteklo pozvolna a vláčně, tak poslední čtyři roky se vezu v rozjetém rychlíku. Jo, jsem vděčný, že jsem stále tady, protože jsem tu být už nemusel. Přesto mám zvláštní pocit, když opouštím vody kristových let a pouštím se na neznámé vody čtyřiatřicetin.

Všechny ty události školních let, má milovaná hudba let devadesátých a zážitky z mého dětství a dospívání se mi promítají před očima a připadá mi, že je to všechno vlastně jen okamžik. Pak se ale podívám do neúprosného kalendáře a vidím data, která bez zaváhání tvrdí cosi o tom, že uběhlo rovné čtvrtstoletí…

Vím, nebo alespoň věřím, že život má pro mě v následujících letech ještě tisíce možností, šancí, příležitostí a zážitků, na nějž budu jednou stejně tak rád vzpomínat. Přesto (jako vlastně každým rokem) se v den svých narozenin neubráním nostalgii a lehkému pesimismu, jelikož čím je člověk starší, tím více si uvědomuje, že rok od roku něco ztrácí. Přátelé, lásky, blízké… Vazby, jež jej k něčemu pojili, jsou stále tenčí, až se nakonec přetrhnou úplně. Ten člověk, kterým jsem byl před dvaceti lety, je najednou někdo jiný, než jsem já dnes a vše co z té doby zůstává, jsou vzpomínky…

Nu, odpusťte mi tu trochu pesimismu z mojí strany, dobře víte, že jednou za čas to na člověka padne – zvláště pak okolo narozenin :). Nezbývá než dál věřit, jít a nenechat se tím semlít, neboť dnešek je vše co máme a zítřek nám dává tisíce možností. Tak tedy kupředu do dalšího roku života a nechme se překvapit, co nám přinese…

Komentáře

Sdílet článek

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *