Jak jsem tu s tím málem seknul…

V posledních měsících jsem na blog zase tak trochu kašlal a věnoval se raději záživnějším věcem, než psaním pro tu hrstku čtenářů, která sem občas zavítá. S přáteli jsme žili v reálu i na sociálních sítích, takže blog pozbýval trochu smyslu. Nicméně myslím, že je opět čas to tu trochu oživit a zrekapitulovat. Zvláště proto, že tenhle článek vlastně už vůbec nemusel vzniknout, protože už by nebyl, kdo by jej napsal…

Od letošního jara jsem se opět snažil žít dle svého přesvědčení, tedy tak, aby si člověk každý den užil pokud možno tak, jako by to měl být jeho poslední. Výlety, cyklistika, setkání s přáteli… V létě samozřejmě nemohl chybět Karlovarský filmový festival, který jsem si opravdu náležitě užil a díky němuž jsem byl celý týden (a vlastně celé léto) opravdu Happy ;).

Určitě nezapomenu na to, jak jsme si v Lobkowicz stanu užívali předposlední den festivalu s výpravou filmu Zejtra napořád. Přítomen zde byl režisér Rudolf Havlík, Vica Kerekes, Anna Kulovaná a další lidé od tohoto filmu. Mihnul se zde třeba Pavel Batěk, nebo Michal Kavalčík alias Ruda z Ostravy. A tancovat s Aničkou až do čtyř do rána, to bylo opravdu epické :).

"Epický tanec s Aničkou"

Bylo to super :)

Srpen byl už opět spíše pracovní, nicméně ještě před tím jsme si stačili užít třeba koncert kapely Scooter, nebo výborný Kryštof kemp v Lokti. Ovšem i v srpnu jsem si užil nějaká ta setkání a oslavy – třeba oslavu Tondových narozenin v Habartově, která se opravdu vydařila. Ještě poslední den v srpnu jsem si konečně vyrazil na houby a našel pár krásných hříbků, ale pak už přišlo září…

Léto bylo super

Léto bylo plné skvělých zážitků a setkání…

Letošní září mi bylo zdá se osudovým. 3. září jsem se totiž ve večerních hodinách musel vypravit na pohotovost do Sokolovské nemocnice s ukrutnými bolestmi a křečemi břicha. No a probudil jsem se až za pět dnů na ARO s vyoperovanou slezinou a s informací, že mi v ní prostě jen tak praskla céva a vylilo se mi tři litry krve do břicha… Hmm, prý se to občas stává a příčina je vlastně neznámá. Měl jsem prý skutečně štěstí, že tam byl zrovna ten nejzdatnější chirurg, protože jsem to málem nepřežil, a kdybych zůstal doma, tak bych jistě už ráno nežil…

Po mém probuzení z několikadenních anesteziologických halucinací (a že ty stály opravdu za to – co jsem během těch pár dnů umělého spánku viděl, to jsem opravdu nikdy neviděl…), jsem se dostal na JIP a po jednom dni zde už jsem byl převezen na klasické lůžkové oddělení.

Po pravdě – cítil jsem se opravdu skvěle. Nebolelo mě nic, byl jsem veselý a měl jsem štěstí též na kolegy na pokoji, s nimiž byla legrace a dalo se s nimi povídat. Na břiše jsem sice měl obří jizvu ve tvaru zrcadlově obrácené číslice 1, ale proti stavu před několika dny, kdy jsem byl napojen na x různých drénů, přístrojů a hadiček a bylo do mě pumpováno snad 15 různých drijáků už to bylo vskutku dobré. Návštěvy rodiny a kamarádů zlepšili náladu ještě více a rovněž obrovská podpora od všech přátel a známých na Facebooku opravdu potěšila. Člověk si tak nějak říká, že by tu možná i přeci jen někomu chyběl…

Jsem jednička - žiju ;)

Jsem jednička – žiju ;)

Po deseti dnech v nemocnici jsem byl propuštěn domů. Bohužel, tímto mé nemocniční patálie neskončili. Po pěti dnech doma jsem byl doktorem vyslán do nemocnice zpět na kontrolní vyšetření, kvůli nedobrým krevním testům. Nu a co se nestalo – už si mě tam zase nechali.

V místě po vyoperované slezině mi totiž na Sonu a CT zjistili jakousi tekutinu, která musela pryč. Bohužel v Sokolovské nemocnici si na tento zákrok nikdo netroufal a tak jsem byl po pěti dnech přeložen do Ústřední vojenské nemocnice v Praze. Zde mi měla být odsáta tekutina z břicha a měl jsem si tu poležet dva až tři dny. Ovšem to bych nebyl já…

V ÚVN jsem si nakonec poležel přes dva týdny a prodělal dalších x vyšetření – z nich některá, o nichž jsem doufal, že je nebudu muset podstupovat nikdy (např. gastroskopie). Zavádění drénu pod CT je věc, kterou bych rovněž nikomu nepřál. Sic na povrchu umrtvené, tak v momentě, kdy vás propichují mezi žebry, máte pocit, že do vás někdo zaživa vráží šroubovák. Hnus…

Naštěstí již cca. druhý den bylo po bolesti a člověk přestával ten vpich vnímat. O to horší bylo v dalším dnu sdělení po dalším vyšetření, že mě musí propíchnout znovu o kousek výš, jelikož se mi objevila voda v hrudníku, která utlačuje levou plíci. Asi proto se mi tak špatně dýchalo… Takže další drén, další probodávání žeber, další děs… A skoro litr hnusné černé vody z plic ještě týž den. A spolu s odchodem vody odešli i teploty. Nu což – aspoň, že tak…

Nemocniční selfie... :)

Jedna nezbytná selfie z nemocnice… :)

Další dny však byli téměř relaxační. Klid, pohoda na lůžku, pravidelná strava… Téměř takový wellness :). Sestřičky i ostatní personál zde byl milý a příjemný, jídlo též povětšinou chutné a opět velké štěstí na spolupacienty na pokoji. Zažil jsem jich tu několikero – mladší i starší – a se všemi se dalo velmi pěkně povídat. O politice, o historii, o zdravotním stavu. Vtipkovali jsme a byla pohoda. Ostatně i sestřičky nás chválili – prý jsme nejlepší pokoj (rozuměj nejméně jsme otravovali :)). Jen každé ráno přišel na vizitu místní „Dr.House“, chvilku na mě divně hleděl, pak zamumlal cosi o tom, že to stejně ještě bude chtít operaci a zase odešel :).

Výsledek? Po šestnácti dnech v ÚVN jsem propuštěn domů – i se svými drény :). Prý se to zatím takto nechá a uvidí se na kontrole za čtrnáct dnů.

V tuto chvíli jsem tedy doma, příští týden mě čeká další výlet do Prahy a tam se uvidí. Možná mi drény vyndají, možná si do mě ještě říznou. Ale co… Co má být, to bude a vlastně je mi to celkem jedno – po těch zážitcích z mého souboje se smrtí a znovunavrácení do života jsem smířen se vším. A jen mě to utvrzuje v mém přesvědčení žít každý den tak, jakoby byl poslední.

Svět je plný krás, plný zážitků a plný dobrých věcí. Věcí, které často nedokážeme docenit do momentu kdy je ztratíme a kdy nejsme schopni vládnout věcem, nad nimiž jsme zvyklí míti plnou kontrolu.

Kdy budu zcela v pořádku je tedy otázkou času. Možná se budu muset některých věcí vzdát. Možná…

Vím jedno – žijte každý den tak, aby stál za to a aby bylo nač vzpomínat! ;).

PS: Obrovské díky tímto vzdávám lékařům i ostatnímu personálu Sokolovské nemocnice a Ústřední vojenské nemocnice v Praze, bez jejichž zkušeností a péče bych tyto řádky již nepsal.

Komentáře

Sdílet článek

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..