Jako děti…

Budu vám vyprávět příběh, který se stal. Příběh, který probíhá, nikoliv jen na jednom z míst o kterém vím já, ale zajisté na mnoha jiných. Příběh o tom, kterak dobří lidé selhávají, když se setkávají s jinakostí, kterou nejsou ochotni přijmout a pochopit.

Ne, dnes se nechci věnovat migrantům, rasismu, či podobnému tématu. Dnes se chci bavit o prosté lidské hulvátskosti při komunikaci s lidmi, které nedokážeme přijmout. A nejsem alibista. Sám na rovinu přiznám, že i já mám občas s jinakostí problém. Evoluční biologové by jistě vysvětlili, že mozek je tak nějak programován na opatrnost vůči jinakosti, jakožto možnému nebezpečí. Nicméně jako lidé, kteří sami sebe zvou „moudří“, bychom měli mít dostatek rozumu a slušnosti k překonávání zakořeněných postojů a pohledů.

Znám jednu dívku. Mladou, vcelku hezkou, milou… To děvče si odžilo svoje, má za sebou spoustu rodinných trampot a peripetií a dodnes není její život procházka růžovou zahradou. A toto děvče má „problém“. Respektive určití lidé mají problém s ní. Některé věci si prostě dělá po svém. Některé věci prostě nepochopí po jednom vysvětlení a některé věci jí trvají možná o něco déle než někomu jinému.

Toto děvče po škole nemohlo sehnat práci, docházelo na pracovní úřad a tento pracovní úřad ji přidělil na roční smlouvu do jistého podniku. Děvče bylo rádo, že má konečně práci a že domů přinese nějakou výplatu (dá-li se té částce vůbec tak říkat). Jenomže asi netušila, s čím se v zaměstnání setká.

Možná ji něco podobného provázelo už od školních lavic. Možná už tehdy se jí někdo smál a dělal si z ní legraci. Ale děti takové bývají. Smutné je, že v dospělosti se málokteré změní.

Stačilo pár dní, aby si ji někteří její noví kolegové „zaškatulkovali“. A jelikož dívka nebyla náležitě rychlá podle jejich představ a jelikož jí bylo třeba některé věci zopakovat vícekrát, zapsali si ji pod pojmy jako „dement“ a „blbka“. A jelikož se navíc některým kolegům nelíbila, začali jí říkat třeba také „ksicht“.

Ne, děvče není ani nijak postižené, nebo poškozené, kde by se dalo říct, že jde o „do očí bijící jinakost“. Děvče je vlastně úplně normální, jen „jinačí“, než by si někteří její kolegové představovali. A bohužel i tak málo stačí k tomu, aby se dospělí lidé začali chovat stejně nenávistně a odmítavě jako děti ve školce.

Děvče je možná ne dost průbojné, aby se k němu chovali s respektem. A jelikož už je „ve škatulce“, tak musí přijmout fakt, že na něj někteří kolegové volají zkomoleninou jména, že často slýchá pojmy jako „zalez“, „buď zticha a dělej si svoje“, „vypadni“. Že co smí jiní, má ona zapovězeno, ač je členem stejného kolektivu (ale je přece „z pracáku“ tak mezi kolektiv nepatří). Sklízí kritiku tam, kde se u jiných nic neřeší a je s ní často zacházeno doslova jako s „hadrem na koštěti“.

Ne všichni se k ní tak chovají, ale od některých lidí zkrátka pochvalu a prosbu neuslyší. Jen strohé příkazy. A pokud už slyší nějaká „vlídnější“ slova je za nimi cítit neupřímnost a de facto výsměch…

Přitom právě vlídnost, snaha chápat, ochota vysvětlit a pochválit je to, co dokáže člověka motivovat ke zlepšování se, lepší a rychlejší práci. Člověk, který je přijímán a cítí se, jako platná součást kolektivu se dokáže zlepšovat a růst. Ale můžete čekat snahu o zlepšování se u člověka, který je neustále ponižován, okřikován a je o něm před ním samotným mluveno jako by tam ani nebyl? Je-li každá jeho snaha o kontakt a navázání nějakých mezilidských vztahů předem odsouzen k neúspěchu, protože se některým nelíbí jeho způsob komunikace. Nebude si ten člověk raději pomalu dělat svoje se snahou o co nejmenší nutný kontakt s kolektivem?

Arogance. Ignorantství a neochota naslouchat a pomáhat jeden druhému. Pocit, že jsme něčím víc a něčím lepším než je ten druhý. To je v nás často zakořeněno tak, že když se setkáme s někým slabším a bezbranným, stává se dotyčný terčem našeho odporu. Smutné je, že se takto dokáží chovat dospělí lidé. Lidé, které znám a kteří jsou jinak vlastně také velmi dobří lidé. Kde se to v člověku bere? A skutečně si nedokážeme pomoci a neumíme jednat s druhými v rámci nějakých slušných parametrů, i když nám nemusí vyhovovat? To už nechám na úvaze a zamyšlení každého z vás.

Komentáře

Sdílet článek

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *