O lhostejnosti a strachu

Zdravím vás všechny. Ptáte-li se, proč jsem se teď na delší dobu odmlčel, tak to je jen a jen proto, že jsem byl dvanáct dnů v kuse v práci a tak zkrátka nebyl čas na psaní blogu, úpravy webu, nebo tvorbu muziky. I přesto jsem se dostal ke spoustě pěkných hudebních efektů, které hodlám zapracovat pokud ne už do v současnosti rozpracovaného alba Radicalism, tak určitě do alba následujícího, které tak doufám bude dalším krokem a ještě lepším. Zkrátka vývoj… To ale není to o čem tu chci dnes blogovat. Dnes bych rád napsal něco málo o lhostejnosti a strachu mezi námi…

Toto pondělí jsem si vzal den dovolené, abych si mohl opět vyjet na svůj odpočinkový výlet, jak jsem tu už popsal. Jel jsem autobusem ve dvanáct hodin a samosebou jelo i mnoho školáků. Někteří v pohodě, klidní, bavili se spolu, OK. Mezi nimi však bylo i pár típků, které bych za kliďase označit nemohl. Pokřikujíce hlasitě po sobě, vstoupili do autobusu a absolutně nebrali ohled na ostatní cestující. Během celé cesty na sebe pořvávají, tak že to ruší i mě a to jsem měl sluchátka. Což teprve ostatní – matka s dítětem v kočárku, starší lidé, jedoucí třeba k lékaři, lidé jedoucí do a z práce..?

Opravdu se dnes nedokáže mládež chovat více zodpovědně? Opravdu nedokáže tolerovat to, že ostatní lidé mají také svá práva a že vše se netočí jen kolem nich? Možná si říkáte, že mluvím jak nějaký senior a kolik mi asi je, ale s klidem říkám, že mi za necelý měsíc bude pětadvacet a takhle jsem se nikdy nechoval. Co mě ale zaráží ještě víc, je lhostejnost lidí. Myslíte si, že mladíky někdo okřikne? Že to udělá alespoň řidič? Všichni se očividně tváří, že je to ruší, ale nikdo neřekne ani slovo. A bohužel ani já… A ptáte se proč? Strach..! My starší dnes máme obavy z těch mladších! Vychováváme si generaci, které se bojíme. Děti, které se bojíme okřiknout, aby nám něco neprovedli. Děti kterým vtloukáme do hlavy samostatnost a svobodu a neumíme je přitom naučit zodpovědnost a to, že má svoboda končí tam, kde začíná svoboda jiného. Nikdo se do ničeho raději neplete, aby to sám neodnesl. Raději budeme utlačováni, než abychom přijali zodpovědnost za svoji svobodu a její obranu proti těm, kteří si myslí, že jejich svoboda je jediná a ostatní jsou jejich sluhové. Je tohle demokracie, kterou jsme chtěli budovat? Je to ta svoboda, po které naši rodiče a prarodiče toužili? Svoboda za níž naši dědové bojovali ve válce? Svobodu za níž lidé umírali celé věky? My už neumíme bojovat…

Z tolerance se stala slabost, z odboje proti útlaku se stala diskriminace a napadání utlačovatelů. Já jsem ten poslední, kdo podporuje jakýkoliv boj. Věřím v toleranci a smírná řešení, ale přesto bychom se neměli vzdávat naší svobody. Ta se totiž těžko získává a velmi lehko ztrácí a pokud budeme lhostejní vůči tomu co nám vadí, ale nebudeme se umět ozvat, tak se sami vzdáváme práva na svoji svobodu.

Nezapomínejme proto prosím, že naše svoboda končí tam, kde začíná svoboda toho druhého a pokud budeme hledět na sebe a ne na ty druhé, tak naše společnost nikdy nebude lepší – ba naopak… :(.

Komentáře

Sdílet článek

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..