Dnes je to přesně týden, co měla má kamarádka (a bývalá spolužačka a kolegyně v jedné osobě) Petra narozeniny. Při té příležitosti jsem jí pozval, zda by nechtěla opět jednou vyrazit někam do restaurace na kus řeči a společně jsme se domluvili, že pozveme i naši společnou kamarádku Růženku – ano, tu Růženku, za níž jezdívám posedět do Sokolova ke Klášteru. No a právě tam jsme se včera všichni společně sešli…
Našemu setkání pak předcházelo ještě mé krátké setkání se Standou, které jsem si při příležitosti návštěvy v Sokolově nemohl odpustit a tak jsem za ním po svém příjezdu cca. kolem třinácté hodiny zašel do nové" školy, kde spolu se školníkem pracovali na instalaci nových PC, dotykových tabulí, atd. Zůstal jsem zde asi hodinu a půl a trochu jim s instalací vypomohl, načež už jsme se se Standou vydali za společným známým Lukášem, pro něco dobrého na zub, tj. pro nejlepší kebab široko daleko, který zde právě Lukáš připravuje ;). Po předchozí domluvě jsme se tu sešli též s kolegou Magicem alias Štůrem, který sem dorazil z práce. Po chvíli jsem se rozloučil se Standou, který pospíchal ještě něco koupit, chvíli dal ještě řeč s Lukášem a poté jsme se se Štůrem vydali koupit bonboniéru, kterou jsem chtěl dát Petře u příležitosti jejích narozenin. Cestou do obchodu jsme (mám na to zkrátka štěstí) potkali mého kolegu Tondu z práce, bývalou spolužačku z nástavby, spolužáka Jardu s přítelkyní a v obchodě jsme se ještě viděli s Eliškou – rovněž naší bývalou spolužačkou a známou…
Bylo krátce před čtvrtou hodinou odpolední, když jsem dorazil ke Klášteru. Růženka dorazila krátce po mě. Chvíli se zapovídala s kolegyněmi, a když po chvíli dorazila i Petra, sesedli jsme se všichni k jednomu stolu a vykládali si své zážitky z práce, života, soukromí, atd. Je škoda, že Růženku už tu více než měsíc nenaleznete v roli obsluhy, ale ta má teď – ve třetím měsíci těhotenství – docela jiné starosti ;). Kačenka ovšem zvládá obsluhu také na jedničku a ještě vás odmění milým vystupováním a úsměvem.
Musím říct, že to bylo velmi příjemné setkání, na něž jsem se těšil, protože od školy jsem ještě neměl tu příležitost vidět se s Petrou a Růženkou dohromady a přitom obě vždy rád vidím, protože jsou to dívky, které to mají v hlavě srovnané, ví o čem mluví, dokážou přemýšlet a nepatří k té povrchní většině – zkrátka jsou to dívky s nimiž si člověk může vždy promluvit úplně normálně bez nějakého přetvařování ať už z mé, nebo z jejich strany.
Povídali jsme si asi tři hodiny, když jsme se s Růženkou rozloučili a s Petrou – která mě svezla autem – jsme se vydali domů. Doufám, že si podobné milé setkání zase brzy zopakujeme – snad to vyjde někdy po novém roce…