Blogerka Verča a posléze i Pe3ček se rozepsali na zajímavé téma. Tímto tématem je poslední den našeho života. Jak bychom se zachovali, jak jednali, co udělali, kdybychom věděli, že zemřeme? Dnes jsem se rozhodl na toto téma napsat zamyšlení i já. Rozhodl jsem se ale psát trochu jinak, než moji dva předchůdci. Posouzení je nyní již jen na vás.

Je sedm hodin ráno. Vedle postele zvoní budík a já se probouzím. Naposledy. Vím, že právě dnes je můj poslední den. Dnes je den kdy zemřu. Je jedno jak to vím, ale vím to. Můj poslední den začíná.

Vstávám z postele a dívám se oknem k východu. Slunce září nad obzorem, vítr si lehce pohrává s listím na stromech a v dálce kokrhá kohout. Přál jsem si vidět slunce. Životodárné světlo naší planety. Světlo, z nějž se rodíme a jež opouštíme při našem odchodu. Mám štěstí. Slunce září a já hledím do jeho paprsků a okolní krajiny a snažím se vstřebat každou částečku toho pohledu. Otevírám okno a z plných plic dýchám ten čerstvý ranní vzduch, jež mě dosud drží při životě. Děkuji Bohu za tuto chvíli.

Vracím se ve vzpomínkách do dětství. Do chvil, kdy jsem jako dítě vstával do ranního rozbřesku a po snídani pospíchal do školky, nebo školy. Je to tak dávno a přesto se mi zdá, jakoby to bylo včera. Dvacet let, jeden den… Co znamená čas ve chvílích jako je tato? Náš život je upředen ze vzpomínek na chvíle štěstí a smutku, jež seřazeny za sebe jsou životem, tak jej vnímáme a vidíme za sebou. Všechna všednost dnů jde stranou a my vnímáme jen ty chvíle, které jsou pro nás něčím významné. Kolik jich vlastně je? Kolik významných chvil jsem zažil? Jsou to dny, měsíce, roky?

Přepadá mě lítost. Lítost nad chvílemi, které se již nikdy nevrátí. Zároveň ale cítím neuvěřitelnou radost z toho, že jsem tyto chvíle směl prožít. Jsem současně smutný i šťastný. Vidím před sebou lidi, s nimiž jsem se ve svém životě potkal. Rodinu, spolužáky, kamarády, kolegy z práce… V jediném okamžiku tu jsou všichni a já toužím jim říct, jak si cením společně prožitých chvil. Mnoho z těch lidí jsem již dávno ztratil. S některými jsem se viděl naposledy ve škole, jiné jsem nechal odejít a někteří se vytratili ani vlastně nevím jak. Tolik náhodných setkání a přesto dokáží změnit a ovlivnit náš život. Kdyby jen člověk mohl tušit. Kdyby jen věděl, že někoho vidí naposledy. Možná by se některé věci odehrály jinak…

Toužím se omluvit všem, kterým jsem se omluvit nestačil. Vím, že jsem chyboval. Dopustil jsem se mnoha chyb a ublížil jsem mnoha lidem. Ostatně kdo z nás ne? Někdy jsem ublížil nevědomky, jindy vědomě. Vím to. Jaký však mají význam staré spory a hádky? Pomůže mi nějak zášť a zatrpklost v tento den? V duchu odpouštím všem, kteří ublížili mně. Možná to nebyla jejich vina. Možná je všechno jinak a jen souhra okolností tvoří náš osud a splétá příčiny a následky našich dnů. Odpouštím… Snad i mě bude odpuštěno.

Je odpoledne a já se procházím krajinou. Chci naposledy vidět řeku, město a rodný kraj. Je tolik věcí, které už nikdy neuvidím a ještě víc těch, které jsem neměl tu příležitost spatřit. Dnes o tolik víc vnímám každou chvíli svého života a toužím žít. Co bych dnes dal i za tu nejvšednější chvíli. Ale takový je úděl člověka. A nezemřu-li dnes, stejně se smrti nevyhnu. Nikdo z nás. Věčný je koloběh života jež spěje od narození k smrti a já jsem jen částečkou toho všeho. Já už tu nebudu, ale život půjde dál a dál se bude vzpírat nekonečné entropii vesmíru, jež se snaží vše rozmělnit, rozplynout a uvést do věčného spánku nicoty. Kdo z nás může říct, že ví, co bylo před ním? Kdo může vědět, co bude po něm? Nikdo. Jediné co je nám dáno je čas který máme. A ten je omezený…

Čas. Ach ano čas. Ten nekonečný proud všeho dění, jež vede z minulosti do budoucnosti. Je tomu tak ale skutečně? Kdo může ve svém vědomí obsáhnout složitost času? Kdo z nás obsáhne složitost vesmíru, paralelních světů, časových a prostorových dimenzí nekonečna? Není to nakonec vše jen iluze? Jsme jako přadlena, jež spřádá vlnu našich osudů. Za námi je jasně dané vlákno minulosti, před námi chuchvalce vlny, z nichž se spřádá naše přítomnost a ta je také tím jediným co máme. Přítomnost. Neexistuje nic kromě přítomnosti! Je jen tady a teď – vše ostatní je iluze. Minulost i budoucnost – vše existuje jen a pouze nyní. Teď a tady – jediné nekonečné Jsoucno všeho Bytí. Jako bych to začínal chápat a je mi jedno vše co mi tvrdili. Ať už je skutečnost jakákoliv, je tu jen víra, která mi může dát odpovědi v tuto chvíli…

Dívám se jak slunce zapadá za obzor a vím, že je to naposledy kdy jsem jej spatřil. Pomalu se stmívá a já čekám na první hvězdy, které rozzáří noční nebe. Jen tiše sedím, medituji, modlím se… Nechtěl jsem vám přidělávat starosti. Nikomu z vás. Tvářím se, jako by to byl den jako každý jiný. Mluvím s vámi, jako by o nic nešlo. Není proč smutnit a řešit nevyhnutelné. Proč všechny burcovat a chtít se s nimi ještě vidět? Stejně bych všechno nestihl…

Přemýšlím o tom, co za sebou zanechávám a zda jsem v životě udělal něco dobrého, proč bych si sebe mohl alespoň za mák vážit. Snad bylo pár takových chvil. Píšu dopis na rozloučenou – tento dopis. Věnuji jej všem svým přátelům, známým a kamarádům. Rodině. Všem, s nimiž jsem měl tu čest se v životě potkat. Žil jsem rád a vím, že bych si to vše klidně znovu zopakoval. Nemohu změnit chyby, jichž jsem se dopustil. Nemohu ani soudit, zda mé chyby nebyly mě, či někomu jinému ku prospěchu. Proto raději nechci měnit nic. Jen žít bych chtěl znovu a snad si i více vážit každého všedního dne a každého setkání.

Pokládám dopis vedle počítače a k němu přidávám kartičku s přístupovými jmény a hesly. Dejte prosím vědět o mém konci lidem, kterým vědět dát půjde a napište na můj blog, že jsem žil rád. A dejte prosím ve známost moji poslední větu: Mám vás rád – všechny…

Uléhám do postele a chvíli tiše pláču. Cítím, jak upadám do spánku a myslím na věčnost, jíž se odevzdávám. Děkuji Ti za svůj život Bože… Usínám…

Komentáře