Navždy jsem ztratil kamarádku

Znali jsme se patnáct let – od mých deseti. Vyrůstala se mnou, radovali jsme se spolu, chodili jsme spolu ven. Pořád plná radosti, elánu i přes své stáří, i přes to, že posledních několik let už vůbec neslyšela, byla pořád plná života – kromě posledních několika málo dnů. Dnes, dříve než se rozednilo, odešla navždy…

Možná se to bude někomu zdát hloupé, ale ten o kom dnes píšu je pes, respektive fenka. Pamatuji si moc dobře, jak ji babička přinesla, když mi bylo asi deset let. Malé černobílé chlupaté štěně, co se batolilo po zahradě, chodilo od jednoho ke druhému a objevovalo taje tohoto světa. Dostala jméno Benny – možná chlapecké", ale my jej vždy braly jako ženské. Však jsme jí taky říkali různě – Benny, Benina, Benďula, Benďulína, … Byl jsem tehdy asi ve čtvrté, nebo páté třídě základní školy a Benina se mnou vyrůstala. Hráli jsme si, běhali po zahradě a ona mě tahala za kalhoty. Byla velice hravá, a když se šlo ven, člověk ji nikdy nemohl udržet na vodítku, protože táhla jak kůň, jen aby mohla očichat další nové věci. V létě s námi sedávala u stolu a trpělivě čekala, kdo jí co dá dobrého. Ač jsme měli i koucourka Parise, nikdy ho neproháněla, naopak – zvykli si na sebe a lehávali spolu a jeden o druhého se zahřívali. Každého vždy radostně vítala, skákala a vrtěla ocasem a bylo jí jedno, zda jsme to my, nebo návštěva.

Benina se vždy dokázala dívat člověku z príma do očí, což mnoho psů nedokáže – ona ano. Člověk jí mohl svěřovat své starosti, bolesti i trápení a Benďa vždy chápavě poslouchala, jakoby skutečně rozuměla, co jí člověk říká a zároveň mu svým rozvážným klidem říkala, že nic není tak horké, jak vypadá.

Léta utíkala a Benina s námi trávila roky svého života – prožila se mnou celou základní školu, učení, nástavbu, zaměstnání i první lásku. S přibývajícími léty sice už nebyla tak divoká" – neskákala, jen rozvážně chodila jak nějaká madam a carevna, ale i přes šediny jejích řas se jí z očí nikdy nevytratil ten pohled dámy, která rozumí a naslouchá. Naslouchala i přes to, že asi před třemi roky postupně přišla o sluch, ale čich a zrak jí sloužili dobře, takže člověka vždy následovala a reagovala na každé gesto, které ji vybízelo k přiblížení – tak ráda si chodila pro pohlazení…

Benina přežila mého dědu, i našeho blízkého souseda, který ji měl také velmi rád. Přežila Paríska a sblížila se i s naším dalším koucourkem – nalezencem, kterému od koťákta neřekneme jinak, než Chcípa" – to proto, že má každé jaro alergii, potrhané ouško a vypadá – oproti Parískovi – tak nějak neupraveně, ale jinak je to moc hodná kočička a jakoby si na Paríska ze svého mladí pamatoval, protože jej svým chováním někdy začíná připomínat. Stejně tak se před více než rokem sblížila Benina s naším novým pejskem – Jenny (Jeninou, Jenďulínou) – sice jí Jenina často škádlila, protože to je neposeda s čertem v těle a jak jí člověk nemá na očích, tak někam utíká, ale jinak se měli rády.

V posledních pár letech chtěla Benina vždy jít s námi na procházky k nedaleké řece a těšila se jak za mlada, jen to zdravíčko už jí toliko nesloužilo a tak místo běhu šla pomalu za námi, ale i přesto šla vždy a ráda. Tak plynul čas…

Asi před třemi týdny se ale Beninka změnila. Její výraz posmutněl, přestala přijímat potravu, přestala chodit a jen výjimečně se přesunula z jedné strany domu ke druhé. Začala hubnout a my jsme tušili, že tentokráte se už asi vydává naše Benny na cestu poslední. Nechtěli jsme ji ale nechat utratit a sami si tak usnadnit její odchod – tak jako ona s námi i my s ní byli dokonce. Vždy, když jsme k ní v posledních pár dnech přišli jen pozvedla hlavu a smutným pohledem se nám podívala do očí. Včera večer tak učinila naposledy a ráno již byla mrtvá.

V tuhle chvíli už leží naše Benina v chladné zemi, kam jsme jí před pár minutami uložil. Po tváři mi tečou slzy, a i když vím, že je to přirozené a musí to tak být, ztrácím v Benině svojí věrnou kamarádku a průvodce, který se mnou byl více než polovinu mého dosavadního života.

Tak tedy ahoj Benny, spi sladce a dobrou noc…

Komentáře

Sdílet článek

3 komentáře u „Navždy jsem ztratil kamarádku

  1. Přemek V.

    Bolest i nadějeKaždá ztráta vždy bolí – zvláště pak jde-li o někoho blízkého, ať už jde o člověka, či zvíře. Zůstávají vzpomínky, ale i naděje. Já věřím, že čas, tak jak jej vnímáme je iluzorní a ve skutečnosti existuje veškerá realita – minulost, přítomnost i budoucnost v jediném nekonečně přítomném okamžiku. Z tohoto pohledu žádná ztráta neexistuje, byť ji vnímáme. Vše je tu stále s námi – lidé, věci, činy, … – veškeré naše konání ať již minulé, či budoucí. To je má víra i naděje.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..