Daleké cesty

Musím se přiznat, že při všech těch zážitcích, které jsme si užili se Štůrem na našich společných cestách za sběrem hub mě docela chytla tahle pěší turistika. Ten nadhled, který člověk získá putováním z místa na místo a poznáváním svého okolí je totiž opravdu fajn. Zvláště se mi to potvrdilo během našich posledních celodenních výprav, kde jsme pokaždé nachodili něco přes dvacet kilometrů :).

Cesta první

Cesta první se uskutečnila v neděli šestnáctého září. Jako tradičně jsme se opět vydali na houby s myšlenkou, že tentokráte snad už konečně něco najdeme, když jsme v našem okolí znovu slyšeli, že rostou a lidi nosí domů plné košíky. Bylo okolo desáté hodiny, když jsme se Štůrem odcházeli ode mě z domova. Nejprve jsme se vypravili nahoru k hlavnímu silničnímu tahu na Cheb, podél nějž jsme pak opět sešli kus cesty, až jsme se dostali do Kamenného dvora. Odtud putovali naše kroky na Štědrou a přes ni dál a dál, až jsme konečně vstoupili do lesa. A tentokráte jsme opravdu měli štěstí, protože hub tu bylo celkem dost, byť některé už značně suché. Při našem sbírání jsme se najednou ocitli v místech, kde jsme neměli ani tušení, kde se nacházíme.

Staré kulometné hnízdo v lese jen naznačovalo, že se tu možná za války odehrávali nějaké boje. Putovali jsme dál, až jsme narazili na silnici, na jejímž jednom konci bylo vzdáleně slyšet zvuk civilizace. Nebyly bychom to ale my, kdybychom se nevydali směrem opačným. V lesích poblíž klikaté silnice jsme tak pokračovali ve sběru hub, až jsme se ocitli na vysokém kopci, odkud jsme ve vzdálenosti přibližně pěti kilometrů viděli velikou vodní plochu, což jak nám došlo, byla přehrada Jesenice. Jak jsme později zjistili na http://www.mapy.cz/, nacházeli jsme se v tu dobu přibližně východně od Těšova.

Poté, co jsme se vynadívali na ten krásný rozhled, pokračovali jsme v cestě východním směrem – tentokráte ovšem opět z kopce dolů. Po dalším dlouhém pátrání, nevědouce kde jsme, jsme se konečně dostali na rozcestí se směrovým ukazatelem. Dobrá – domů je to pět kilometrů, na Dvorečky čtyři. Pojďme tedy ještě touto cyklostezkou a podívejme se na Dvorečky, když u máme představu, kde to jsme :)". Inu jak se řeklo, tak jsme šli, ovšem po nějaké době nám cesta přišla poměrně dlouhá a tak jsme nabyli dojmu, že jsme museli z cyklostezky sejít – značení tu totiž není zrovna ideální. Vrátili jsme se tedy kus cesty zpět a pokračovali cestou, o níž jsme se domnívali, že je onou cyklostezkou, byť tomu povrch cesty příliš nenasvědčoval.

Po dalším putování jsme se najednou ocitli venku z lesa, ovšem k našemu překvapení někde jinde, než jsme očekávali. Před námi se rozkládalo ohromné pole, či louka, odkud bylo vidět široko daleko, ale nepoznávali jsme věru nic. Jen hodně v dálce něco, co nám připomínalo Sokolov. Pod námi na druhé straně pole však stáli jeden vedle druhého domky a zemědělské usedlosti, za nimiž vedle silnice. Jelikož vracet jsme se již opravdu nechtěli, rozhodli jsme se přejít pole a podívat se, kde že to vlastně jsme? Po asi půlhodinové cestě přes pole jsme se konečně ocitli na druhé straně a k našemu překvapení jsme se z cedule u silnice dozvěděli, že se nacházíme na Zlaté.

Navigace odtud domů už nebyla složitá. O kus dál jsme přešli silnici a po pár minutách jsme stáli u naší oblíbené restaurace na Kolové, kde jsme si po celém dnu dali pivko, kolu a pizzu, která opravdu přišla k chuti. Tou dobou bylo krátce po šesté hodině večer. Odcházeli jsme asi v půl osmé, když se pomalu začínalo stmívat, a cestou jsme pak ještě potkali spolužačku Aničku, s níž jsme prohodili pár slov. Než jsme došli do výchozího bodu naší cesty, bylo asi čtvrt na devět večer. Bylo to tedy tak akorát, aby se Štůr mohl ještě sbalit, jít domů a odtud hned jel do práce na noční směnu do Sokolova.

Myslím, že tahle cesta byla – i přes všechny strasti s hledáním naší pozice – jednou z těch zatím nejvydařenějších…

Cesta druhá

Druhá naše cesta, byla snad ještě vydařenější, než ta minulá. Uskutečnila se v sobotu 22. září a na cestu jsme se tentokráte vydali již kolem deváté hodiny. Tato cesta navíc nebyla primárně zaměřena na sběr hub, ale na natáčení filmového materiálu pro chystaný videoklip k jednomu z našich nových songů. Ba co víc – chtěl jsem se konečně po několika letech, co jsem o tom jen mluvil, podívat na Chlumský kopec, z nějž jsem – vzhledem k tomu, že jde o jeden z nejvýše položených bodů – tušil krásný rozhled po zdejší krajině. Se Štůrem jsme se tentokráte sešli u lávky přes řeku Ohři, odkud jsme pokračovali kolem nádraží přes Dolní Pochlovice a pole směrem k Horním Pochlovicím na Chlumský kopec, kde jsme asi na hodinku zdrželi a věnovali se natáčení a sledování okolní krajiny. Před sebou jsme měli výhled na velkou část krajiny, kterou jsme při našich předchozích výpravách prošli. Po této zastávce jsme se vydali dál a pokračovali ve stoupání až k vysílači umístěnému na vrcholu kopce.

Opravdový výhled nás však čekal až na druhé straně kopce nad Chlumem Svaté Máří. Před námi leželi jako na dlani Libavské Údolí, Kolová, Šabina, Tisová, Sokolov a další spousta městeček, vesniček a měst ležících v místní krajině. Je fakt, že s tímto nadhledem si člověk najednou uvědomí, jak je jeho životní prostor nepatrný. Všechny problémy tam dole" se najednou zdají být malé a nepodstatné, když hledíte z výšky do rodného kraje, odkud můžete ukázat na libovolné místo, které jste dosud znali jen zezdola".

Poté, co jsme se vynadívali, jsme sestoupili do Chlumu Sv. Máří a zavítali jsme do zdejšího poutního kostela. Obdivovali jsme se malbám i celé stavbě chrámu, kde se k nám připojil i jistý mladík, který sem přijel, aby hledal odpověď na své otázky o Bohu. Zanedlouho nás našla i milá paní průvodkyně a odvyprávěla nám něco z historie kostela i ze svých zážitků z tohoto místa. Z kostela jsme se chtěli vydat do nějaké hospůdky, ale nakonec jsme pokračovali na naší objevné výpravě a vydali jsme se z Chlumu cestou polem podél silnice do Kaceřova. Znovu jsme žasli nad tím, jak je místní krajina členitá a velká i malá zároveň. Právě jsme se nacházeli na opačné straně Chlumského kopce – vlastně jen kousek od domova a přitom někde zcela jinde. Cestou, kterou jindy jen rychle projíždíme autobusem, aniž bychom si toto uvědomili, jsme nyní kráčeli pěšky a získávali přehled o krajině.

Konečně jsme dorazili do Kaceřova – bylo půl páté odpoledne. Říkali jsme si, že zde si již restauraci ujít nenecháme, ale nebyli bychom to my – respektive já – kdybychom se nakonec nevydali ještě cestou do tří kilometrů vzdálené Hluboké a zase zpět. Ne, že by tam bylo něco zvláštního k vidění, ale kdybychom tam nešly, nikdy bychom nenašly vzkaz, který připutoval až z Německa vzduchem na balónku a spadl do místního pole. Ještě jej musíme poslat s odpovědí zpět ;).

Poté, co jsme dorazily do Hluboké jsme se otočily a vydaly se přes pole opět zpět do Kaceřova, kam jsme dorazili po další asi půlhodině. To už bylo asi půl sedmé večer. Před námi byla ještě více, než čtyř kilometrová cesta domů a tak jsme se rozhodli si konečně odpočinout a posedět si v místní hospůdce. K našemu překvapení jsme zde, v roli obsluhy, nalezli naši spolužačku Lu
cku z 9.C, s níž jsme se neviděli celých těch deset let a která se nemohla zúčastnit ani našeho společného letního srazu. Povyprávěli jsme si tedy co a jak, dali si naše obvyklé pohoštění, tedy pivko, kolu a smažený sýr, a když bylo osm hodin večer a venku už pořádná tma, vydali jsme se na cestu zpět k domovu. Prošli jsme opět Horní Pochlovice, jen tentokráte po jejich opačném konci a sestupovali po silnici mířící do Dolních Pochlovic. Nad námi bděl zářící vysílač na vrcholu Chlumského kopce, a když jsme míjeli cestu, kudy jsme se ráno na cestu vydávali, znovu nás opanoval ten zvláštní pocit, velikosti i malosti tohoto světa. Zbývalo jen sejít okolo nádraží na lávku, na níž jsme se ráno sešli, rozloučit se a jít každý domů, kam jsme se vrátili krátce před desátou hodinou po přibližně třinácti hodinách putování.

Musím říct, že tohle pěší cestování a poznávání krajiny mě vážně dost chytlo a věřím, že jakmile bude zase příležitost a příhodné počasí, opět se někam vypravím – ať už sám, nebo společně se Štůrem…

Komentáře

Sdílet článek

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..