Dvanáct opic: Zamyšlení nad vnímáním reality

Představte si, že je vaším úkolem vydat se do minulosti, kde vás čeká smrt. Představte si situaci, kdy jako malý chlapec vidíte umírat dospělého muže a přitom nevíte, že tím mužem jste vy sám. Že žena, jíž vidíte se nad mužem sklánět, a o níž se vám bude celý život zdát, je ženou, kterou sami poznáte o mnoho let později. O mnoho let později pro vás, ale přesto několik dní před tím, než toto vše vidíte. Ona vás zná jako dospělého, zatímco vy se na ni právě díváte jako dítě… Zamyslete se nad tím, jak by vám bylo, kdybyste se vrátili do minulosti a nikdo vašemu poselství z budoucnosti nevěřil.?

Tyto a podobné otázky si možná budete tak jako já klást po zhlédnutí filmu 12 opic. Přiznám se, že tento film mám velmi rád, a proto jsem využil jeho nedávné dostupnosti na DVD a zakoupil si jej. Jeho sledování mě opět uvedlo do stavu, kdy jsem se začal zamýšlet nad naším vnímáním reality a tak jsem se rozhodl své myšlenky sepsat a trochu rozvést. A pro všechny, kteří snad film 12 opic neznají tu mám na závěr i bonus v podobě stručného shrnutí děje, abyste věděli o čem je řeč.

Inu pojďte spolu se mnou chvíli přemýšlet o tom, jak omezeně vnímáme svět kolem nás…

Jak by se asi tvářili lidé před dvaceti, třiceti lety, kdybyste jim oznámili, že telefon můžete nosit kdekoliv s sebou a že jej vlastní i děti z mateřské školky? Jak by se tvářili lidé v osmnáctém století, kdybyste k nim mluvili o televizním vysílání a počítačích? Co myslíte – uvěřil by vám někdo, nebo by vás měli za blázna? Jak by asi dopadlo vaše prorokování budoucnosti (jež by bylo vlastně jen vaším vzpomínáním na minulost)? Je nanejvýš pravděpodobné, že byste skončily v blázinci" (v tom lepším případě), nebo na hranici (to záleží dle doby).

Přemýšleli jste někdy nad tím, jak by se asi tvářil kupříkladu pračlověk, kdybyste mu ukázali např. jen obyčejný zapalovač? Zdalipak by vás nepovažoval za boha, co dokáže vyvolat oheň pouhou rukou? A co takový hudební přehrávač – to je teprve ta prvá magie?!

Tím vším chci říct asi tolik, že realita, tak jak ji vnímáme je hodně omezená. To, že něco neznáme, nebo nepovažujeme za možné, nutně neznamená, že to nemůže existovat, nebo že se to neděje.

Často jsme si zvykli na skutečnost, že co nelze dokázat to neexistuje. Proč už se ale na věc nejsme ochotni podívat také z druhé strany, totiž tak, že co nelze dokázat prostě jen možná dosud dokázat neumíme.

V našem vnímání reality jsme nanejvýš omezení. Omezení nejen našimi smysly, ale také předsudky a představami. Naše společnost a sociální vztahy, stejně tak jako zkušenosti nám vymezují určitý rámec, v němž dokážeme vnímat realitu. Cokoliv co tento rámec přesahuje pro nás neexistuje. Důležité je zde ovšem ono sousloví pro nás". To, že něco nedokážeme vnímat a chápat, totiž nesvědčí ani tak o neexistenci věcí za hranicemi naší reality, jako spíše o omezeném vnímaní reality kolem nás. Nedokážeme-li plně vnímat a chápat věci v prostoru kolem nás, jak bychom teprve mohli chtít pochopit složitost času.

Mnoho různých mistrů a škol se v průběhu lidských dějin pokoušelo dosáhnout rozšířeného vědomí a osvícení. A některým se to snad i podařilo. Jejich chápání světa a jejich možnosti se rázem staly mnohem bohatšími. Pro ostatní se ale tito lidé stávají jen blázny a snílky". Nedokážeme vidět a vnímat to co oni. Nedokážeme cítit to co oni. Proto se pro nás stávají nepohodlní. Vyvracejí totiž naše zavedené řády omezeného světa a nabourávají naše představy o realitě.

Někteří z vás možná řeknou, že co nevidí, necítí, nebo na co si nemohou sáhnout, to není skutečné. Uvědomili jste si někdy skutečnost, že vše co se vám zdá natolik skutečně je ve skutečnosti jen vaše vnímání něčeho vnějšího? Svět, který vidíte, je jen světlo dopadající na sítnici vašeho oka, které v něm vyvolává nějaké elektrické signály, které váš mozek nějak interpretuje. A stejné je to se všemi smysly. Vnější svět je jen interpretace vnějšího světa vaším mozkem. Mozkem, který vnější svět interpretuje jednak podle geneticky podmíněných vlastností daných všem lidem a za druhé dle naučených zvyklostí a zkušeností. Když budete dítě učit, že žlutá barva je fialová, pak pro něj bude fialová. Žlutá totiž není barva – je to jen abstraktní pojem, jímž označujeme jistou vlnovou délku světla.

Ale v abstrakci můžeme zajít ještě dál. Jestliže vnímáme pouze jakýsi obraz skutečného světa, pak může být docela dobře možné, že žádný skutečný svět neexistuje. Žádné zvuky, barvy, žádné domy, žádní lidé. Nic z toho nemusí ve skutečnosti vůbec existovat. Jestliže vše je naší interpretací vnějšího světa, pak můžeme též říci, že vnější svět existuje pouze v naší mysli. Naše interakce s okolním světem může být jen naší pouhou představou.

Představte si, že veškerý život na planetě, celá planeta, celý vesmír – nic z toho nemusí být skutečné. Je tu pouze vaše vědomí – jediné vědomí. Vědomí a individualita všech bytostí je jen odrazem a projekcí vašeho vlastního já. Jste sami sobě bohem vlastního světa, který si tvoříte, aniž byste si tuto skutečnost uvědomovali.

Možná není tento článek určen žádným čtenářům. Možná jej píši ve své vlastní mysli jen sám sobě. Sám sobě v milionech cizích životů, které žiji. Kdo ví?

Tyto úvahy nás mohou zavést až k hledání odpovědí na otázky týkající se boha a počátku všeho. Je-li ale jen jedno vědomí, pak tím bohem musím být nepochybně já sám. V té osamocenosti a prázdnotě jsem si stvořil nekonečný vesmír a miliony a miliardy bytostí, do nichž projektuji sám sebe v nesčetných kombinacích a variacích. Některé ze svých já jsem zavrhl, jiná jsem vyvolil. Žiji jako každý jeden z nich a přesto jsem to stále jen já sám. Já a mnou vyvolení já". Možná budete tvrdit, že ostatní přece vidí totéž co vy. Ovšem jak můžete vědět, že ostatní nevidí totéž, jelikož vy sami chcete aby tu nějací ostatní byli a sdíleli s vámi vaše zážitky.?

Myslím, že ať už je pravda o skutečnosti vnějšího světa jakákoliv, neměli bychom nikdy zavrhovat existenci něčeho jen proto, že nemáme důkazy o jeho existenci, jak je bohužel často skutečností. Naše důkazy pro neexistenci něčeho nemusí být totiž relevantní ve světle důkazů pro jeho existenci, které však zatím nejsem schopni podat, ale které v budoucnu možná nalezneme. Existují mimozemšťané, či cestování časem? Je možné, že nás navštěvují zástupci cizích světů, nebo naši vlastní potomci z budoucnosti? Neříkejte hned ne, pokud nemůžete dokázat, že to není pravda. A dokázat to s absolutní jistotou nemůžete, protože vědecké poznání není a ani nemůže být úplné. Možná jen dosud neexistují prostředky, které by to dokázaly a my jsme jen omezení naším chápáním světa a viděním reality…

Myslete na to, že vnější svět tu možná není. Že jste tu možná jen vy a že my všichni jsme jedna bytost. Jedna bytost v miriádách variací. Chovejme se podle toho…


Komentáře

Sdílet článek

12 komentářů u „Dvanáct opic: Zamyšlení nad vnímáním reality

  1. watterman

    Gratuluju, velice povedený článek! Už několikrát jsem měl myšlenky jak všechno tohle spojit do jedné věty. Jsou tu věci jako že vesmír vám splní všechna přání, když na ně neustále myslíte a představujete si že to tak bude (Už i Einstein to tvrdil). Pak mě ještě ovlivnilo jedno video na TED, kde popisovala svůj příběh baba, které se narušila nějaká část mozku a popisuje jak svět tehdy vnímala. A k tomuto tvrzení jak ty píšeš, že svět a to co vidíme si vlastně vytváříme my, živé bytosti, nemám více co říct, než souhlasit. Děje se to co chceme, jediné co nedokážeme moc ovlivnit, je \“Jak se to stane a kdy se tak stane\“. Můžete věřit a představovat si, že zítra s vámi holka vašich snů promluví a pozve vás na kafe. Ovšem to \“zítra\“ se vyškrtne, jelikož svět/vesmír nezná žádné zítra – zase je to pouze námi navržená fráze pro něco, co se děje kolem nás (svítání, zatmění..). Takže jednou se tento váš sen jistě stane, pokud jej udržíte v mysli dostatečně dlouho. Tohle je samo o sobě téma na hodně dlouho, avšak velice zajímavé… Potom je zajímavé, jak se vesmír dokáže tvarovat podle myšlenek všech lidí co tu jsou. Kdyby to záleželo pouze na naší mysli, tak např by se nic nedělo v Africe, nikdo by tam nežil, jelikož je my prostě nemáme v hlavě. Ale to už tu šahám do extrémů :))

  2. carnero

    12 opic mám moc rád, moc pěkný film.Omezení lidského vnímání reality má myslím dobrý důvod. Mozek je energeticky nejnáročnější orgán lidského těla. Víc myslet znamená potřebu víc jíst, rychleji dýchat. Navíc mozek dokáže zpracovat jen určité (a hodně malé) množství dat. Aby si z hromady dat dokázal vybrat něco podstatného co mozek nezahltí a Tebe nevysílí, musíš zdroj dat omezit. Logicky se nabízí omezení na věci, které se Tě přímo týkají a které Tě zajímají. Zbytek je odpad, který jde mimo.Když to tak vezmeš je mozek (a lidské tělo) jen senzorové pole. Získává data z okolí a snaží se je interpretovat na základě podobných dat se kterými se již setkal. Pokud narazí na hořké červené jídlo, zapamatuje si to a příště pro zjednodušení a zrychlení (cachování) bude předpokládat že červené je hořké. Stejně tak i nevlastní cachovaní – když člověku dost ostatních lidí řekne že červené je hořké, nebude to ani zkoušet ochutnávat. Dřív to lidem zachráňovalo životy, protože rychlost reakce byla klíčová pro přežití. Důležitější než existence nepochopitelných věcí. Důležité je to i dnes – kdyby si neslyšel od rodičů, že auto Tě může zabít a nevěřil tomu, zabilo by Tě při prvním setkáním s ním. A Ty by si nedokázal vůbec nic.A i když se dnes lidi snaží chápat svět kolem (někteří), je pro ně stále důležitější přežití. Proto myslím mají všichni lidé předsudky (cache zkušeností).Nevím, ale tipoval bych že člověk bez absolutně žádných předsudků a omezení je mrtvý člověk. Jde jen o kompromis jako u všeho. Někdo je omezený víc, někdo méně.A život jen v hlavě? Proč ne? Dostatečně kvalitní zařízení dokáže nahradit datové vstup mozku (smysly) a podstrčit jim prakticky cokoliv. Vstupy jsou de facto primitivní a složité je až jejich zpracování. A že se dá mozek ošálit je známé snad všem. Jen všichni doufají, že zatím nikdo nedokázal jejich mozek ošálit natolik, aby to nepoznali. Ale proč by to nešlo? IMHO to jde a dřív nebo později to lidstvo pozná.

  3. Přemek V.

    Mozek jako přijímačDíky za pěkné komentáře. K tomu co píše carnero se dá říci, že náš mozek je vlastně jeden velký přijímač. Nemůžeme dokázat, že naše myšlenky jsou skutečně jen výsledkem nějakých chemických pochodů v mozku. Jistě – ty nejzákladnější tělesné funkce jsou asi opravdu řízeny \“od spodu\“, tedy chemicko-fyzikální cestou. Můžeme ale totéž říct i o pojmech jako je vědomí sebe sama, jiných bytostí, atd.? Co když je mozek vlastně jen takový přijímač a zpracovatel části informací?!Ta představa je asi taková, že existuje jen jedno Jsoucno, jedna jediná existence, jedno Bytí (říkejme tomu Vesmír, Bůh, nebo každý podle svého přesvědčení) a my všichni jsme jen jakési části tohoto vědomí. Jsme něco, prostřednictvím čeho se toto vědomí dokáže šířit a vnímat vše na naší rovině existence. Jsme čichem, chutí, hmatem, zrakem a sluchem této existence. Jsme cosi jako síť pro distribuované výpočty – každý z nás je schopen zpracovávat jen částečku dat a nemáme přitom ani tušení, jaký je výsledek toho všeho a co se za tím skrývá…

  4. dadajax

    Super článek. S tou teorií, že všechno kolem je jen výtvorem našeho vědomí jsem se už setkal. Je to dost zajímavé, jen je škoda že se pravdu pravděpodobně nedozvíme :( A když jo, tak budem ostatním připadat jako blázni :)Musím se přiznat, že ten film 12 opic jsem neviděl. Podle toho co jsem tu četl to vypadá zajímavě, budu se na to muset mrknout. Díky za tip ;)

  5. Přemek V.

    Film skutečně doporučuji ;)Jsem rád, že se Ti líbil článek ;). 12 opic ti mohu opravdu doporučit. Je to jeden z filmů, které nejsou jen podívanou bez příčiny a následku, ale který člověka vede i k přemýšlení. Ne každý má rád filmy u nichž je třeba zapojit i jiné než vizuální a sluchové části v mozku, ale já mám právě takové filmy velmi rád :).

  6. Bílá hranostajice

    InterpretaceZdravím ve spolek :) Přiznám se, že ten závěr filmu jsem nepochopila. To, že se zde popisuje děj, je pěkné, ale není to třeba tak, že James je skutečně silný paranoik, vše se mu zdá, k žádné katastrofě nedošlo a pronásledují s Kathryn (která mu uvěřila) nesprávného člověka (resp. toho opravdového spolupracovníka, ale ten má \“jen\“ drogy – o kterých se tam taky mluví nebo něco jiného?). Vím, tato teorie má velké háčky (např. asi by udělali jinak konec a co to dítě, které haje docela významnou roli, protože otvírá i uzavírá příběh). Ale i vaše interpretace není bez chyb, sám James přiznává, že je blázen, že vidí představy a slyší hlasy a že chce vyléčit, je tam také na začátku filmu záběr představy z letiště, kde v té zrzavé paruce a kufříkem běží místo toho spolupracovníka Pitta Brad Pitt sám (!). Také v blázince se od Pitta inspiruje u TV opicemi a zničením lidstva… Ale skutečně nevím, viděla jsem to jednou a jsme z toho zmatená jako asi každý. Kdyby měl někdo jiný názor, sem s ním :) Jinak chválím článek o realitě, je to pěkné a sama se někdy cítím, že jsem jinde :)

  7. Přemek V.

    Různé pohledy[7] Doporučuji se na film podívat ještě jednou – on je totiž fakt, že na poprvé člověk ten děj většinou úplně \“neskousne\“ a nedojdou mu všechny souvislosti. Ta možnost, že to vše byl jen Jamesův sen by byla možná, ale nezapomínejme třeba na fakta, která jsou na Jamesovi nezávislá – např. kulka z války, nebo fotografie na níž je James a která je desítky let stará.Pokud jde o to, že James sám tvrdí, že je blázen, tak je fakt, že v jistou dobu si to skutečně myslí. Když se vžijeme do podobné situace, je myslím docela pravděpodobné, že by se nás naše mysl snažila přesvědčit spíše o tom, že nejsme normální, než aby přijala něco, co tak říkajíc odporuje \“zdravému rozumu\“. Ostatně konec filmu je víceméně otevřený, takže nechává možnost vícero interpretacím.Každopádně pokud Tě tento film zaujal a ráda by ses podívala ještě na filmy s podobnou tématicou, které nejsou podány v tak hutné formě, tak doporučuji třeba filmy Svěrací kazajka (The Jacket), nebo Osudový dotek (The Butterfly Effect).

  8. Bílá hranostajice

    Děkuji za odpověď. Asi máš pravdu, i když i tu kulku jsem přičítala spíše jeho schizofrenii (ale je fakt, že kulka má \“svůj\“ příběh, tedy když se Kathryn doví o tom, že kulka je z I.sv.v., tak by scénárista nebo režisér \“přizval\“ do takového obrazu i Jamese a nenechal by ho jinde. Tamty dva filmy znám, jednoznačně nejlepší je pro mě Kazajka (asi proto, že je nejjednodušší haha), Butterfly Effect mě nezaujla, příliš skákal z obrazu do obrazu a působil chaoticky, i když děj byl zajímavý. Nebylo to ucelené a dalo se to udělat poutavější (můj názor).Já Ti zase mohu z knižní produkce o vědomí/nevědomí doporučit \“Strach brankáře před penaltou\“ od Petera Handkeho či \“Stiller\“ od Maxe Frische – síla :)

  9. Přemek V.

    Není zač. Pokud jde o zmiňované filmy, tak je fakt, že i pro mě je Svěrací kazajka zajímavější, než The Butterfly Effect. Druhý jmenovaný má zajímavý příběh, ale podání v Kazajce bylo poutavější.Pokud jde o Tebou doporučované knihy, určitě se po nich podívám.PS: Docela zajímavé filmy – pokud jde o závěrečné rozuzlení příběhu – jsou třeba česká Perníková věž, nebo americký Klub rváčů. I zde jde tak trochu o (sebe)vědomí, či nevědomí.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..