Pavel

Zvonící budík připomněl Pavlovi, že je tu další všední ráno. Takové, jako stovky jiných před ním a stovky dalších po něm. Pavel neměl chuť vstávat a neměl chuť se probouzet, ale přesto jej zažitý stereotyp, jež se stal osudem jeho posledních let, přesvědčil, že je na čase se vypotácet z postele, zakousnout něco malého k snídani a v polospánku se vydat na půlhodinovou pěší cestu do místa jeho pracoviště.

Jen letmo se mu během jeho každodenní cesty promítali obrazy vnějšího světa – světa, který byl tak kouzelný, jaký jej jen Pavel mohl cítit. Promlouval ke stromům a vnímal jejich tiché pozdravy. Šumění vody v řece a vánek větru mu připomínal, že je součástí toho všeho, ale jeho únava mu nedávala procitnout. Slepě se trmácel do svého pracoviště, kde jej každý den čekalo jen ono všední cosi, co nedokázal přesně definovat.

Pavel si stále více uvědomoval, že jeho dětství je v nenávratnu a spolu s ním i jeho velké sny. Sny o vlastním významu, sny o tom, že něco dokáže a že bude pro společnost něčím důležitý. V konfrontaci s realitou svého všedního života stále častěji vnímal, že se z něj stal outsider, ba co více, že jím vždy byl a nikdy se z této škatulky nedokázal vymanit. Ty tam byly časy, kdy se viděl jako profesor na nějaké univerzitě, nebo významné škole. Ty tam byla doba, kdy snil o tom, že jednoho dne učiní něco významného. Ty tam byl čas, kdy ještě věřil, že se mu jednou podaří udělat díru do světa" se svojí muzikou, které se věnoval.

Pavel měl jeden problém. Problém který si uvědomoval, ale s kterým nedokázal nic dělat. Tím problémem byl strach. Strach, který jej provázel odmalička. Strach, který z něj činil oběť šikany už na základní škole, strach, který měl svůj původ kdesi v hlubinách jeho dětství, kam jeho vzpomínky jen stěží dosahovaly. Nevěřil si. Utíkal se ke svým snům, v nichž se viděl jako někdo významný, ale nikdy nevěřil, že by něco skutečně mohl dokázat. Pavel měl vždy hrůzu z toho, že by byl oddělen od své rodiny. Bál se všeho, co by jej mělo izolovat od bezpečí domova a tak se všem takovým věcem vyhýbal. Nikdy nejezdil na Školy v přírodě, nebo vícedenní výlety. Nikdy nebyl na letním táboře, nikdy nevycházel mezi děti si jen tak hrát ven. Samota provázela Pavla celým životem a on si v ní liboval, neboť cokoliv jiného, kde by hrozil kontakt s cizími neznámými lidmi, představovalo hrozbu.

Pavel si nikdy nemohl stěžovat na nedostatek příležitostí. Těch se mu během života naskytlo velmi mnoho a Pavel věděl, že kdyby jen některých z nich využil, mohl být dnes někde úplně jinde a někým úplně jiným. Jenže Pavel své šance nevyužíval. Ba co více, vyhýbal se jim, neboť představovali ohrožení jeho světa, který se řídil pravidlem neměnnosti a setrvačnosti. Pavel byl zkrátka příliš bojácný a stejně tak i líný na to, aby udělal kroky, které by mohli jeho život změnit. Utvrzoval se v tom, že jeho postoj je správný, že mu nelze nic vyčítat a jeho ego mu namlouvalo, že tím, že se nechce zařadit mezi běžné smrtelníky" je nějak výjimečný, nebo důležitý. Jeho vlastní odvrácená tvář" tak využívala jeho dětských snů k tomu, aby mu namluvila, že už někým důležitým je, jen proto, že není jako druzí.

Ale Pavel skutečně nebyl jako druzí. Ať už to bylo dáno čímkoliv, tak Pavel se ve spoustě věcí vymykal svým vrstevníkům. Jeho zájmy se pohybovali v esoterických a mystických světech a jeho myšlenky se zabývali problémy, nad nimiž běžní lidé" neuvažovali. Tam kde jiní řešili sex, drogy a rock’n’roll, tam Pavel viděl podstatu Univerza, jednotu všeho bytí, mír a sociální spravedlnost. Odmítal mnoho principů, které se ostatním zdáli být neměnné a namísto nich viděl vlastní souvislosti a zákonitosti skrytého světa, z nějž ten náš je jen pouhou částečkou v moři nekonečna.

Pavel toužil po vykoupení. Celou svojí duší toužil po osvobození od řádu tohoto světa a povznesení do vyšších sfér pravdy a lásky. Jenže zatímco jeho mysl se toulala mezi hvězdami, jeho tělo stále více zabředávalo do všednosti tohoto světa a v duši Pavla se rodil každodenní boj volby mezi Zemí a Nebem. Pavel se k mnoha věcem stával tolerantnější, ač je dříve tvrdě odsuzoval, ba co více, mnohé z věcí, které si dříve neuměl představit, se nyní stávaly součástí jeho všedního života. Nejhorší na tom všem bylo, že Pavel netušil, zda jde po správné, nebo naopak špatné cestě. Nevěděl, zda je smiřování se se stavem věcí cestou k rovnováze, nebo naopak porušením jeho dřívějších principů nadevše".

Tento vnitřní souboj Pavla tížil mnohem více, než dával navenek znát. Pro mnoho lidí již působil normálněji", než v dětství, jenže on sám si připadal stále více někým jiným. Měl své sny, ale věděl, že když půjde za nimi, tak nikdy nedosáhne svého osvobození od věcí tohoto světa a to byl jeden z jeho hlavních cílů – nebo alespoň cíl, který od svého dětství za hlavní považoval a nechtěl se jej vzdát.

Pavel se stále více cítil osamocen. Ve svém vnějším životě se stýkal s vícero lidmi, ba dokonce působil snad i společensky, jenže stále to byl on – někdo jiný -, kdo nepatří zcela do tohoto světa. Pavel měl v sobě ohromné množství lásky a citu, jíž toužil rozdávat a současně mnoho zášti, zloby a nenávisti, s níž toužil ničit vše, co mu jen trochu připomínalo svět, od nějž se toužil odpoutat, ale na němž současně lpěl. S tím, jak Pavel stárl, stále více pociťoval onu pozemskou touhu po nalezení ženy, která by mu byla partnerkou, milenkou a přítelkyní. Toužil po osobě, jíž by mohl věnovat svůj cit, lásku a péči a současně s ní zahnat ze svého života všechny chmury, zášť a nenávist. Jenže měl strach. Měl strach, že dívku po jaké toužil, nenalezne. Obával se toho, že ona dívka je jen jeho vznešeným ideálem, který nemá v reálném světě své zastoupení. Nehledal, jen čekal, že se mu nějaká víla, o níž snil, sama zjeví v jeho životě. Párkrát doufal, věřil, ale nakonec vždy zjistil, že to celé byl jen klam. Prachsprostý obyčejný pozemský klam, plný chtíče a lži a nikoliv vznešené lásky, jež hory přenáší. Takové lásky, v jakou celou svojí bytostí věřil a doufal.

Pavlův život byl a je život plný rozporů. Pavel věděl o své jedinečnosti, ale současně věděl, že není jiný než ostatní, ač se jej jeho temná strana" stále snažila přesvědčovat o opaku. Jediným jeho bodem navíc byl fakt, že si tento svůj stav uvědomoval. Bohužel pro Pavla znamenal tento fakt také smutnou vyhlídku na budoucnost. Moc dobře totiž viděl, že má před sebou právě dvě cesty, jimiž se může dát. Může překonat svůj strach a vykročit za svými pozemskými sny" a třeba se mu i podaří dosáhnout něčeho, co by mohl označil alespoň pro sebe za významné, či za úspěch v tomto světě, nebo může nadále setrvávat ve své uzavřenosti, odtažitosti a zášti vůči světu a lidem v něm, bez naděje, že by kdy mohl dát najevo své city a lásku, jíž nosil ve svém nitru.

Pavlův příběh se neuzavírá. Již několik let totiž stojí na onom rozcestí a neví jakým směrem se vydat. Neví, zda má kráčet dál po zemi, nebo roztáhnout křídla a letět k nebi, kam se vždy toužil vznést. Ví, že ať udělá to či ono, bude se toho druhého muset vzdát, jenže Pavlovo srdce neví která z cest mu je milejší
.  Tuší, že povznést se nad všední život a vznést se k nebi je jeho cesta, kterou chtěl již dávno jít, jenže na zemi v dáli před sebou vidí věci, jež by chtěl poznat a kolem sebe ty, na něž si již velmi přivykl a nechce je opustit. A tak dál stojí na rozcestí a každý den se trápí svým vnitřním bojem, jen občas osvěžen radostmi, které mu přicházejí naproti tu z té, tu z oné cesty, jež má před sebou. Kudy se má dát a není to snad otázka, jíž řešíme všichni? Existuje snad i třetí cesta? Na to bude muset Pavel přijít sám v čase, který je mu vyměřen…

Komentáře

Sdílet článek

4 komentáře u „Pavel

  1. Přemek V.

    VysvětleníTento text není textem popisujícím nějakou cizí konkrétní osobu. Jde o lehce autobiografickou literární fikci v níž jsem se podíval sám na sebe pohledem třetí osoby a rozvinul okolo toho toto vyprávění… ;).

  2. dadajax

    Zajímavě napsáno. Pavel by se měl zamysled nad třetí cestou. Takovou, na které by se nemusel vzdávat ani jednoho ze svých snů a cílů. Taky by stálo za to se nad všemi sny zamyslet, jestli jsou to opravdu sny pocházející z jeho opravodého já, nebo jestli to jsou sny vytvořené na základě vnějších vlivů (vliv rodičů, vliv událostí z dětství atd.). Mnohdy člověk zjistí, že jeho dětské velké sny vlastně ani nepocházejí z toho, co chce, ale to k čemu byl okolnostmi donucen.Když se pak Pavel zaměří na své skutečné sny a cíle, po kterých opravdu touží, tak jeho cesta bude automaticky k těmto cílům a snům vést. No nezbývá než popřát Pavlovi hodně štěstí při jeho cestě ;)

  3. Evča

    Tak to jsi napsal hezky, zajímavé dilema.Já bych poradila, ty dvě cesty spojit. Neboli vyrazit na tu svou svobodnou cestu do výšin, ale ostřížím zrakem shora sledovat tu pozemskou cestu, kde se dá občas klopýtnout. :)

  4. Petr \"Pe3ček\" Loukota

    Opravdu povedený a hezky napsaný článek! ;-)Osobně si myslím, že je možná malinko škoda, že se Pavel odmala tak stranil a vyhýbal společnosti, výletům a podobně. Mohl zažít spoustu nezapomenutelných zážitků a i přesto zůstat ve svém světě. Sám znám pár takových, kteří žijí svým životem, a pokud jedou na nějako výpravu, je to na nich znát. Ale co, však i tak budou rádi vzpomínat.Pavel by mohl zkusit se více začlenit, protože lidé, co v dnešní době nejdou s davem, to mají obzvlášť těžké. I přesto by si ale mohl zachovat svůj jedinečný pohled na svět, názory a být sám sebou. Zkrátka od všeho trochu. :-)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..