Tenhle článek vznikl původně jako můj komentář na blogu Životaměnič.cz Pavla Králíčka. Pavel se v článku rozepisuje o důvodech, proč je dobré vstávat brzy ráno, dříve než ostatní a jakou to má výhodu v plánování úkolů celého dne. Píše o tom, že sám vstává v šest hodin ráno a rád by ještě o půl hodiny dříve, protože má pak po ránu ještě spoustu času na sebe. Věřím, že je to tak a věřím, že jako student si to může dovolit. Rád bych však přinesl i pohled trochu odjinud. Pohled na time management z pohledu zaměstnaného člověka pracujícího ve směnném provozu. Zde je tedy přepis mého původního komentáře s pár drobnými doplněními.
Pavle, to je všechno krásné a já vlastně s tímhle vším i souhlasím, jenže v praxi je to nenaplnitelé… Možná pro tebe, jako studenta, možná pro nějaký management, který chodí do práce na devátou hodinu a vrací se ve čtyři odpoledne. Tam je to všechno OK. Ale až budeš jako já chodit do práce od šesti hodin, kdy vstávám po půl páté, abych se alespoň měl čas trochu najíst a opláchnout, neb další půlhodinu mi zabere cesta, tak už opravdu nebudeš přemýšlet o tom, že bys vstával dříve. A to nemluvím o lidech, co chodí do práce ještě dřív – na pátou, atd. A ano, dělám dvanáctky, takže se z práce vracím tak obvykle něco před sedmou hodinou večer… To už se potom onen time management docela blbě plánuje, zvlášť, když je člověk utahaný z práce a chce si už jen odpočinout.
V mém případě to znamená, že si sednu k PC, přečtu si novinky, věnuji se blogu, reaguji v diskusích, poslechnu si nějakou hudbu, podívám se na film… A je fakt, že spoustu věcí, které bych rád stihnul, nemám příliš čas udělat – prostě na ně není po práci chuť, ani nálada.
Spát chodím obvykle tak okolo půl jedné, až půl druhé v noci. Jasně, měl bych dříve, jenže to už bych z toho dne pro sebe neměl vůbec nic, kdybych chodil někdy v půl deváté. Dvě hodiny pro sebe, osm hodin spánku a zbytek věnovaný jen a pouze zaměstnání mi přijde vážně málo. Nejsem Japonec, který si cení práce nade vše ;).
Obvykle máme dvě, nebo tři dvanáctky po sobě a pak dva, nebo tři dny volna. Je fakt, že druhý, či třetí den jsem již značně unavený, nejsem zrovna v dobré náladě, atd. V práci se dopuji energy drinky, guaranovými tabletkami, čokoládou a jinými životabudiči, abych "nepadl na hubu".
Věř, že v těch třech volných dnech opravdu nechci slyšet o nějakém brzkém vstávání. Konečně totiž naspávám to, co jsem zameškal, takže obvykle vstávám v devět, deset, ale i klidně ve dvanáct odpoledne. A zase nemám čas jen pro sebe. Kolikrát je třeba něco zařídit, někam jet, chci se vidět s přáteli, na něž jindy nemám čas. Chci se trochu zrelaxovat… Možná bys to nazval leností, nebo neochotou věnovat se plně svým cílům. Po pravdě asi budeš mít z části pravdu. Ale nemám důvod se nějak obhajovat – když už, tak před sebou ;). Člověk má ostatně závazky i vůči rodině a nemůžu je neustále odhánět s tím, že teď si plním nějaké úkoly ze svého úkolovníčku ;). Po pravdě obdivuji ženy, které takhle pracují a pak ještě musí mít čas na děti, rodinu, úklid domácnosti, atd. Já bych to asi nezvládal.
Ty dva (tři) volné dny utečou, že člověk ani neví jak, a už je tu opět pracovní povinnost. Neustálý stereotyp, v němž se týdny slévají v měsíce a člověk má současně pocit, že se vše neskutečně vleče i přesně opačný, totiž, že roky kolem něj utíkají neuvěřitelně rychle a jen on sám se dívá na vše kolem, jakoby tím vším jen nezúčastněně projížděl.
OK. Možná řekneš, že když mi to nevyhovuje, mám změnit zaměstnání. Jenže bude to opravdu jiné? Víš, já mám vlastně svoji současnou práci rád. Rád se vidím s kolegy, mám rád ten kolektiv (byť mě někdy dokáže opravdu naštvat :)). Vlastně mi to i vyhovuje. Takže vážně nevím… Ono je lehké o něčem psát a horší to je, má-li to člověk provést v praxi – vím dobře, o čem mluvím.
Neber to prosím jako nějaké výčitky. Jak jsem už napsal – s obsahem článku mohu vlastně souhlasit, ovšem z praktického pohledu pracujícího člověka získává ona představa time managementu přeci jen trochu jinou příchuť, než jí možná má u člověka studujícího ;).
\"…spoustu věcí, které bych rád stihnul, nemám příliš čas udělat – prostě na ně není po práci chuť, ani nálada….\"Tak přesně to samé jsem měl v mém předchozím zaměstnání. Domů jsem přišel vyčerpaný a už se mi vůbec nic nechtělo. Obviňoval jsem z toho tu práci, která mě psychicky dost vyčerpávala. Bohužel jsem s údivem zjistil po tom, co jsem z práce odešel, že tenhle stav přetrvává i když člověk nemusí pracovat. Vždy jsem se odvolával na nedostatek času a chuti něco dělat, ale ukázalo se, že problém byl hlavně v té nechuti. Z počátku jsem to nějak ignoroval, ale potom mi to začalo hodně vadit.Nakonec mi pomohly maličkosti jako třeba lepší motivace (dodělám tohle a budu to mít za sebou, pustím si pak nějaký film…atd.) a taky změna pohledu na věc. Místo abych si teď řekl \"už je pozdě, nemá cenu nic začínat\" si řeknu \"potěšilo by mě, kdybych za tu krátkou dobu co mi zbývá stihl vše co potřebuji…\". Nebo místo \"už mám jenom hodinu\" si říkám \"mám celých 120 minut, které můžu smysluplně využít\" :)Nejenom že toho stihnu více, ale také zmizela taková ta únava a nechuť. Jak jsem zjistil, tak ta únava vznikala spíše tou pasivní činností (sledování filmů, hraní her, surfování na netu…). Sice s tou leností pořád ještě bojuju, ale tu nejhorší bitvu už mám naštěstí za sebou :D
Mluvíš mi naprosto z duše! Taky dělám dvanáctky, někdy i noční (jako třeba teď :-)) a střídám vdycky 3 směny třemi nebo dvěma dny volna. Vstávání tak brzy ráno ve svém volnu si vůbec neumím představit, a to už jenom z toho důvodu, že jsem typická sova a taky chodívám spát až v jednu nebo ve dvě hodiny. S osobním plánováním mám veliký problém, všechny důležité úkoly si dávám do mobilu a jinak trávím svůj čas dost živelně a chaoticky, mám hodně různých zájmů a nedokážu žít podle naplánovaných tabulek, když něco dělám, tak tomu propadám a zapomínám na čas, pak za to platím únavou a následným \"zotavováním\". Tenhle svůj rys beru částečně jako svůj nedostatek a slabinu a už delší dobu se snažím přijít aspoň jakémusi plánování na kloub, i když v podstatě plánování z hloubi duše nenávidím a obtěžuje mě. :-)
Alžbeto, ty mi rovněž mluvíš z duše ;). Taky si myslím, že kdybych měl třeba jeden, dva zájmy, tak bych si ten čas možná naplánovat dokázal. Jenže já mám těch koníčků a zájmů tolik a navíc ještě dosti různorodých, takže pak člověk opravdu těžko hledá čas k tomu, aby se mohl všemu věnovat. A pak si zase vyčítá, že se kvůli jedné věci nevěnuje dostatečně té druhé…Osobně taky jdu do věcí cele a pak čas neřeším, takže i mě to plánování nějak jde proti srsti. Ale také si říkám, že alespoň něco by s tím chtělo dělat… Otázkou je kdy se k tomu dostanu..? :).
Musím s tebou souhlasit! :-)Já osobně vstávám v půl sedmé ráno a často se cítím docela unavený, protože ulehám tak kolem jedenácté. V zásadě by mi nějakých sedm hodin, nicméně… Sám mám zkušenosti takové, že pokud jdu spát dřív a dřív vstávám, jsem docela fit. Pokud jdu spát později a vstanu později, jsem unavený více, byť jsem spal stejně dlouhou dobu. Úplně nejlepší ale je jít si hned ráno zaběhat, což člověka opravdu probere. :-)Co se času a činností týče, sám nestíhám vše, co bych chtěl. Snad je to tím, že mám příliš zájmů, zadávám si velké množství úkolů anebo se nevěnuji pouze sám sobě…
Komentující Alžběta je asi mé druhé \"já\", protože přesně to, co ona napsala, mě napadlo, když jsem četla článek. Studentský život není také žádný med. Vstávám v pět, do školy jedu v šest, od půl sedmé čekám na 7:50, až začne hodina (jsem ve škole brzy, ale vhodnější spoj nejede, autobus 7 jezdí velmi pomalu, je přecpaný a nestíhám s ním). Ze školy se vracím různě, někdy v půl šesté, někdy ve dvě (sudé a liché týdny). Když jsem doma, snažím se dodělat nějakou tu svou práci, ale protože se jedná o monotónní psaní, potřebuji vsuvky, kdy dělám něco jiného.Problém nastane, když je vsuvka takového charakteru, že zapomenu na čas, nebo se mi prostě psát nechce. Našla jsem provizorní řešení – plánuji si jen tu práci domácí, a to s rezervou v řádech hodin. Sice nejsem extra produktivní, ale práce ani její plánování mě nemůže začít obtěžovat.
no, je dostr těžké si ten čas uspořádat, zvláště, pokud máte několik zaměstnání… Pak už se veškerý čas řídí jen synchronizací zaměstnání a na osobní život už jaksi nezbývá čas :p