Dnešní den – 18. prosince 2011 se černým písmem zapíše do historie České i Slovenské Republiky. Zemřel prezident Václav Havel. První prezident Československa po pádu totalitní moci v roce 1989, který se o tento pád nemalou měrou zasloužil. První prezident svobodného Československa a později i první prezident samostatné České Republiky.
Václav Havel byl politik, dramatik, ale především člověk. Člověk, který se neschovával a který se nebál stát si za svým názorem i přesto, že mu to v životě přineslo spoustu útrap, kterým se mohl vyhnout, tak jako to udělalo mnoho jiných – odvoláním svých přesvědčení, nebo alespoň tvářením se, že vše je vlastně v pořádku. Václav Havel takový nebyl. Když považoval něco za špatné, řekl to, a když si myslel, že něco by bylo lepší jinak, podělil se o to s ostatními.
Tak jako každý člověk se i Václav Havel dopouštěl chyb, které jsou mu dodnes některými lidmi vyčítány. Jak však pravil už Ježíš – „Kdo z vás je bez viny první hoď kamenem“. Málokdo si dovede představit sám sebe v pozici Václava Havla, málokdo by unesl zodpovědnost a málokdo by dokázal přijímat nelehká rozhodnutí. Václav Havel na sebe tuto zodpovědnost vzal, a přestože mu to mají dodnes někteří za zlé, tak ji ustál s důstojností a bez toho, aby se vzdal svých přesvědčení. Byl nucen dělat kompromisy a jistě vše nevyšlo tak jak si sám představoval, ale kdo z nás by to dokázal lépe?
Václav Havel je často stavěn do protikladu se svým současným následovníkem v prezidentském úřadu – Václavem Klausem. Někteří se dnes rádi hlásí k Havlovi a odsuzují Klause, jiní přesně opačně. O Havlovi se říká, že byl silně proevropský, o Klausovi, že je antievropan. Václav Havel je stavěn do pozice snílka a idealisty, zatímco Václav Klaus do role chladnokrevného pragmatika. Na obou pohledech je něco pravdy…
Václav Havel věřil ve změnu. Věřil v občanskou společnost a v lidské dobro. Václav Klaus vychází z faktů. Z toho, že ne vše lze změnit jen idejemi, ale že důležitá je především ekonomická a politická realita. Osobně myslím, že ponaučení si můžeme vzít z obou částí spektra.
Rád věřím idejím. Idejím o dobrém světě a dobrých lidech. O lepší budoucnosti pro nás všechny. Faktem ale je, že nežijeme v ideálním světě a že realita je často na hony vzdálena tomu, co bychom si přáli. Nic jiného než realitu ale nemáme a s tou musíme počítat a z té vycházet. Proto se nehlásím ani k „havlovcům a antiklausovcům“, ani ke „klausovcům a antihavlovcům“. Pravdu totiž nacházím u obou pánů. A proto věřím ideálům Václava Havla a současně jsem rád, že v dnešní ekonomické a politické situaci na domácí i světové scéně máme v úřadu prezidenta jakým je Václav Klaus, který se nebojí jít proti davu. Tak jako si na Havlovi cením jeho odvahy, s níž prosazoval a stál si za svými názory, tak si cením i Klause a toho, že není jen politickou figurkou, ale svébytnou osobností. Můžeme být rádi za oba tyto prezidenty v čele země a neměli bychom zapomínat na to, že naše země je obrazem nás samých. Rádi se totiž schováváme a stěžujeme si jak „ti nahoře“ zničili vše, rozkradli, co mohli, atd., ovšem už málokdo přizná, že toto se neděje jen někde v nejvyšších kruzích, ale denně mezi námi všemi.
A právě zde přichází čas vzít si ponaučení od Václava Havla. Právě teď je čas znovu si připomenout jeho ideály o občanské společnosti i tolik vysmívané heslo o pravdě a lásce vítězícími nad lží a nenávistí. Žádná společnost se nemůže změnit shora, ale od své základny – od lidu a každého z nás.
Václav Havel byl, je a zůstává mementem českého národa i každého z nás. Filozofem, učitelem, příkladem… Vezměme si jeho slova k srdci.
Čest jeho památce…