Dnes jsme se všichni dozvěděli o smutné události – úmrtí Natalie Gorbaněvské – jedné ze statečných protestujících proti okupaci Československa na Rudém náměstí v Moskvě v srpnu 1968. Při této příležitosti jsem si uvědomil, jak málo mnozí z nás (včetně mě) znají svoji minulost, respektive minulost a historii (nejen) své země. Také já jsem dlouho nevěděl nic moc o pohnuté historii naší vlasti (krom těch pár věcí, které jsme se naučili ještě ve škole a z televize). Teprve posledních několik let, kdy se o tato témata více zajímám, se dozvídám věci, které jsem dříve netušil a neznal. A vnímám tak i souvislosti, které k určitým událostem vedli. O to víc mě ovšem trápí, jak často velmi zkresleně vnímáme jak svoji minulost, tak svoji aktuální současnost…
Minulost je subjektivní věc…
Dnes existuje ohromné množství zejména starších lidí, kteří nadávají na současné poměry a volají po návratu minulých pořádků. Levnější potraviny, menší zločinnost, méně násilností, atd. je častý příklad, proč prý „za komunistů“ bylo lépe.
Naproti tomu tu máme velkou skupinu zejména mladých antikomunistů, resp. lidí, kteří odsuzují minulé pořádky a s nimi i všechny kteří se na nich nějakým způsobem podíleli. Těmto lidem připadá vše jasné a tvrdí, že kdo tehdy neprotestoval, nebojoval, nebyl v disentu, to byl přinejmenším zbabělec, nebo přímo podílník zločinů a křivd, jež se staly.
Dva protichůdné názory, které ukazují jak snadné je pro lidi posuzovat minulost a současně jak subjektivní tyto názory jsou.
Můžeme soudit?
Já se ale domnívám, že bychom neměli takto příkře soudit. Dnes máme (alespoň v určité míře) svobodu a přístup k informacím, takže můžeme posuzovat zločiny, k nimž tehdy docházelo. Současně si ale musíme uvědomit, že informace o době minulé, které jsou nám dnes předkládány jsou v určitém ohledu podobně zkreslené, jako byly informace, které se před rokem 1989 vysílali v tehdejším rozhlase a televizi. Ukazují totiž pouze na zločinnost minulého režimu (kterou v žádném případě nezpochybňuji – nerad bych aby to tak snad vyznělo), ale už často neukazují na ty prosté maličkosti všedního života „obyčejných“ lidí, kteří prostě žili, pracovali, měli a vychovávali děti. Na lidi kterých se politika dotýkala minimálně – kteří politiku ignorovali stejně tak jako mnozí lidé dnes.
Je třeba si uvědomit, že mnoho lidí v tehdejším Československu nemělo informace o zločinech, které se děli. Kdo nebyl v nějakém kontaktu s disentem, neposlouchal Svobodnou Evropu, atd., ten žil často v přesvědčení, že společnost není ideální, ale že za hranicemi to je ještě mnohem horší. To byl pokřivený obraz společnosti z tehdejších médií. Ale oč méně pokřivený je obraz v dnešní době, kdy je naopak spousta lidí přesvědčena, že problémy jsou jen u nás a za hranicemi je lépe? Stejně tak dnes mnozí mladí přijímají všechny ty informace o zločinech komunismu a na jejich základě jim připadá nepředstavitelné, jak proti tomu lidé tehdy nemohli bojovat a nějak zakročit. Jenže soudit je snadné, ale zapojit se už vyžaduje více, než jen nějaký názor.
Faktem ovšem je, že my posuzujeme minulost z dnešního pohledu, zatímco pro tehdejší lidi to byla realita jejich současnosti. Je proto snadné volat po zodpovědnosti „lidu“, ale málokdo z nás si dovede představit, jak by asi jednal právě v té době, kdyby to pro něj nebyla minulost, ale současnost. Myslím, že mnozí ze „soudců“ svých rodičů a prarodičů by tehdy prostě jen „drželi hubu a krok“ a vůbec by je nenapadlo se nějak angažovat. Skončilo by to stejně tak jako dnes maximálně „tichým protestem“ v hospodě u piva. Jen tehdy by je i za ten tichý protest možná zavřeli, což dnes už snad naštěstí nehrozí.
Co tím chci říci?
Važme si těch, kteří již tehdy našli v sobě odvahu vystoupit proti křivdám, zločinům a nespravedlnostem. Lidí jako byl Václav Havel, Natalie Gorbaněvská a nespočet dalších. Ale važme si i těch, kteří tak činí v současnosti a kteří jsou často – na rozdíl od bojovníků let minulých – pokládáni za blázny a pomatence. Mnoho lidí totiž dnes žije v představě, že dosažením demokracie jsme dosáhli jakési dokonalosti a již není třeba za nic bojovat a nic budovat, neb společnost je na vrcholu vývoje.
Současně prosím nesuďme lidi za to, v jaké době žili, fungovali a za to, že se jim třeba i objektivně dařilo lépe tehdy než dnes. Kdoví jak nás samotné budou posuzovat generace příští. Generace, které budou žít kupříkladu v nějakém novém společenském systému a pro něž bude nepředstavitelné jak to, že my jsme o tento „nový svět“ již dávno neusilovali a nebojovali a spokojili jsme se s demokracií (jak o tom hezky zpívá třeba Tomáš Klus).
Odsuzujme prosím prokázané zločiny a zločince. Odsuzujme vše zlé, co se stalo i vše zlé co se děje (např. aktuálně na Ukrajině i mnohde jinde ve světě). Posuzujme ale věci s rozvahou a nesuďme ukvapeně. Objektivní minulost je totiž vždy jen shoda subjektivních názorů většinové skupiny obyvatel. Vše je jen součástí vývoje a evoluce lidského rodu, který se po zemi prochází zatím jen velmi krátce na to, aby si mohl nárokovat nějaké absolutní pravdy.