Zdá se, že mé politické hledání pokračuje. Po fiasku s Věcmi Veřejnými jsem s nadějí vhlížel k Hnutí ANO 2011. Liberální středové hnutí, které slibovalo efektivní státní správu, snížení zbytečné byrokracie a mnoho dalších – pro středového voliče zajímavých věcí – mi bylo natolik sympatické, že jsem jej nejen podporoval a volil, ale dokonce jsem do něj (na čas) i vstoupil.
Byl jsem ochoten přehlížet problémy kolem osoby Andreje Babiše, protože o samotného Babiše mi nikdy nešlo. Viděl jsem, že ANO přivedlo do politiky spoustu nových lidí, kteří do něj – podobně jako já – vstupovali s nadějí na nějakou společnou práci za změnu kurzu, jakým se Česká republika ubírala. Dodnes – minimálně na úrovni našeho kraje – znám v ANO spoustu lidí, v něž mám důvěru a považuji je za kvalitní lidi, kteří mají skutečný zájem na zlepšování míst, kde působí. Připadá mi ovšem, že přehlížejí to hlavní, totiž fakt, že hnutí ANO v roce 2011 a hnutí ANO v roce 2019 je zcela jiným politickým subjektem.
Jsem liberál, nebo?
Podle všech různých „politických kompasů“, nebo testů mi vychází, že jsem liberální, lehce levicový, ale v praxi středový volič. Nejsem a nikdy jsem nebyl názorově vyhraněný a hájící svoji jedinou pravdu, protože si moc dobře uvědomuji, že „vím, že nic nevím“ a neosobuji si tedy právo na to, znát jediný správný recept na život a politiku. To své si najdu jak napravo, tak nalevo, jak v liberálním, tak v konzervativním spektru. To jediné, čím nejsem – a doufám nikdy nebudu – je nějaký extrémista, přesvědčený o tom, že vše ví, má správný názor a ostatní jsou jen blbci, co tomu nerozumí (tímto zdravím Tomia Okamuru).
Politická odpovědnost
Od svých osmnáctých narozenin chodím pravidelně k volbám. Do parlamentu jsem dlouhé roky volil ČSSD. U nás ve městě zase naopak ODS. Poté, co jsem byl zklamán z toho, jak obě tyto strany jen slibovali a neplnili jsem s nadějí vzhlížel k Věcem Veřejným. Naivně jsem doufal, že konečně občané vezmou věci do svých rukou za správný konec. A hluboce jsem se zmýlil… Po všech kauzách ODS a ČSSD jsem již nebyl schopen věřit jim, že skutečně změní naši zemi k lepšímu, a proto jsem opět s nadějí vzhlížel k hnutí ANO 2011. Jak to dopadlo je popsáno výše…
Pryč z ANO
Od ANO jsem odešel primárně kvůli situaci po komunálních volbách v roce 2018. Cítil jsem rozpor mezi tím, co jsme měli na billboardech a v kampani a tím, co jsme po volbách skutečně udělali. Mezi slibem změny a následnou podporou těch, co ve městě sedí u moci již pěkných pár let. Navíc jsem již během kampaně viděl, že namísto nějaké naší vlastní snahy a invence je vše tak nějak nalinkováno shora a komunální kampaň, která by měla být – dle mého názoru – primárně o tom, co se děje na komunální úrovni, byla vedena v nějakém jednotném a pro komunál nic neříkajícím duchu.
Vlastně jsem o odchodu uvažoval již mnohem dříve, ale cítil jsem se vázán podporovat tu naši místní organizaci – vždy mi šlo primárně o to, co se děje tady. Jenže problémy „tam nahoře“ jsem samozřejmě cítil. To, když proběhla změna stanov ANO jen kvůli tomu, aby Andrej Babiš nemusel odstupovat kvůli případnému obvinění atd. Všechny ty kauzy jako „čapák“, STB a další. Kdyby byl totiž co k čemu, tak podle mě funkce dávno opustil. Chápu, že ANO stálo a stále stojí primárně na něm (stejně jako SPD na Okamurovi) a v případě, že by odešel, by ANO ztratilo voličskou podporu mnoha svých voličů. Ale raději bych viděl hnutí s pár procenty podpory než hnutí, které se snaží hájit neobhajitelné – a tím nechci jakkoliv soudit činy AB a to zda, co a v čem případně je či není vinen – o tom, ať rozhodují orgány k tomu určené.
Kde je problém?
Primární problém hnutí ANO ale vidím někde zcela jinde než v osobě Andreje Babiše. Ten problém je v tom, že se prakticky zcela odvrátilo od původních myšlenek, s nimiž na politickou scénu vstupovalo. ANO se tvářilo jako středopravé liberální hnutí. Během těch osmi let na scéně se však orientovalo výrazně doleva. Z protizemanovské rétoriky se stalo prozemanovské hnutí. Z proevropského hnutí je hnutí unii kritizující, kde to jen jde. Má představa politického uspořádání byla v hnutí ANO, Pirátech a ODS. Namísto toho jsme šli vstříc voličům KSČM, uvnitř hnutí bylo mnoho lidí nepokrytě názorově blízkých SPD a korunu tomu nasadil odchod lidí, jejichž pohled a názory mi v hnutí byl blízký – např. Pavel Telička, Jiří Zlatuška a mnozí další – kteří buď odešli, nebo byl jejich vliv v hnutí notně upozaděn. A pravdou je, že mě mrzí, že ODS i Piráti vsadili vše jen na kartu „Antibabiš“, protože si myslím, že společná koalice by mohla být lepším, než to aktuální cosi, co vlastně nelze jasně definovat a co obrací ANO tím spíše nalevo a k populismu.
Politika je svinstvo
Došlo tak pomalu na má slova, která jsem vždy o politice říkal – přežijí tam jen prospěcháři, nebo korupčníci. Lidi s přesvědčením dříve, nebo později odejdou, protože je ten systém buď semele a neumožní jim cokoliv reálně změnit, nebo prosadit anebo už tam šli s vidinou prospěchu, či se jím nechají zlákat – „Když můžou oni, tak proč bych taky něco nevytěžil?!“. To je podle mého názoru osudem většiny politických stran, či hnutí a všechna čest patří případným výjimkám.
Kam dál?
Jenže co teď? Pomalu začíná podzim 2019, blíží se další volby a já opět tápu v politickém rybníku a netuším, koho bych měl v těch příštích volbách podpořit. Mnou již zmiňovaný Pavel Telička je na scéně s novým hnutím Hlas, o němž toto ovšem zatím příliš slyšet není. Jako středový liberál bych měl v mnoha věcech blízko k Pirátům, ovšem ani zde nevidím nějakou naději na změnu – Piráti zatím stále působí spíše jako parta lidí, co se snaží se v tom nějak naučit chodit, než jako lídři nějaké společenské změny. A pak je tu Václav Klaus ml. s Trikolorou. Hnutí konzervativní a pravicové, takže v mnoha ohledech mi názorově vzdálené. Na stranu druhou, jestli bych kdy byl ochotný volit znovu ODS, tak to bylo kvůli lidem, jako Václav Klaus ml. a senátor Jaroslav Kubera. S oběma pány se v mnoha věcech neshodnu, ale jedno se jim musí nechat – říkají a dělají co si myslí a na rozdíl od mnoha se nesnaží své činy a myšlenky nějak zaonačovat, překrucovat, nebo obracet podle toho, co je zrovna populární. A toho si vážím. A jelikož jsem prakticky volič středový, tak mi mnoho z těch pravicově-konzervativních tezí dává smysl.
Moje vize
Popravdě, nyní – tj. koncem roku 2019 – mi Trikolora zatím dává asi největší smysl. Ale co je dnes, se do voleb ještě může zásadně změnit. Jaká bude nakonec má volba je i pro mě nyní záhadou. Jen doufám, že se po dvaceti letech co chodím k volbám konečně dočkám té změny k lepšímu – k efektivnímu, nebyrokratickému státu, kde zákony jsou souhrnem jednoduchých návodných pravidel, nikoliv excelovskou tabulkou o tisících proměnných – toto za toto. Kde namísto stovek papírů, vyhlášek a pravidel je kladen důraz na zdravý rozum, osobní odpovědnost a respekt k zákonu – nikoliv strach z trestu a snahu zákon obcházet kde to jen jde. Chci vidět stát, kde se upřednostňují fakta a ekonomické i ekologické reálie, nikoliv domněnky a snaha vyhovět těm, co nejvíce křičí – pokud tedy jejich křik není podložen fakty.
A co Vy? Jak jste na tom? A komu dáte svůj hlas a proč? Klidně se vyjádřete v komentářích.