Ukrajina: válka začíná

Narodil jsem se v roce 1982. V dětství jsem – asi jako každý – poslouchal příběhy z války. Hrůzy, utrpení, katastrofy. Zabíjení, zločiny, zbraně. Atomové bomby. Četl jsem o tom knihy, poslouchal to ve škole, viděl o tom desítky filmů, hrál počítačové hry…

Člověk by si myslel, že po zkušenostech z dvacátého století už nikoho rozumného nemůže napadnout chtít vyvolat válku. Myslel by si, že přece nikdo nemůže mít jakýkoliv zájem na tom, aby někoho napadl, ukradl mu území, zabíjel lidi. Že jsme rozumní, že společnost už je jiná, než byla v minulých staletích. Že jsme se poučili…

Válka nikdy nekončí

Přesto všechno se na světě pořád válčí. Neustále tu máme konflikty a boje, které probíhají, nebo je máme v živé paměti. Jugoslávie, Afganistán, Irák, … Na světě je válka pořád, ale přesto ji tak nevnímáme. Často je to někde daleko od nás, často jsou to víceméně „malé a lokální“ konflikty u nichž nevěříme, že by se mohli dostat za své hranice. Dnes je ale situace jiná.

Rozumný člověk nemůže chtít válku. Pokud ji tedy chce, znamená to, že rozumný není. Válka totiž není řešení. Válka je eskalace konfliktu, který nakonec nějak dopadne, ale nikdy nevyhoří – doutná, sálá a spaluje do té doby, než se rozhoří znovu.

Agent Vladimir

Vladimir Putin rozumu pozbyl. Těžko říct, zda je to věkem, zda je to tím, že má megalomanský pocit světového vůdce a zachránce světa. Mnohokrát nám dokázal, že v jeho vidění světa má Rusko mít rozlohu minimálně rovnou bývalému Sovětskému svazu a tedy, že i státy východní Evropy – včetně nás – považuje jen za vzpurné menší bratry, které je třeba srovnat do latě a přivést zpět pod jeho „ochranitelská bratrská křídla“.

Putin se nikdy nesmířil s tím, že Rusko je jen jeden z mnoha nezávislých států. On ostatní státy neuznává. Pro něj je tu jen „Matička Rus“, která má sahat od východu slunce po západ. A on sám je jejím správcem a ochráncem.

Situace na Ukrajině

Nemohu hodnotit politickou situaci na Ukrajině. Nemám dost informací, abych si mohl udělat nějaký objektivitě se blížící názor. Že je Ukrajina vnitřně rozdělená je fakt. Žijí zde lidé s „prozápadním směřováním“, stejně tak jako Ti, kteří svět vidí podobně jako Putin a chtějí se vrátit ke starým pořádkům. Je patrné, že pro Rusy žijící na východě Ukrajiny je Putin spasitelem, který je přichází zachránit před prozápadním směřováním země. Samozřejmě – jako vždy to neplatí obecně a pro všechny, nicméně tenhle pocit z toho máme asi všichni, když sledujeme, jak východ Ukrajiny vítá ruské jednotky.

Historické paralely

Co mi to jen připomíná? Tahle situace má mnoho paralel k uspořádání světa v Evropě po první světové válce. Stejně tak jako Rusko a Ukrajina byly před pár lety součástí „jednoho světa“ – impéria Sovětského svazu, tak tehdy mnoho evropských národů bylo součástí Rakouska-Uherska. Byl to jeden svět, který sice měl své spory a národnostní konflikty, ale pořád to byl jeden svět. Češi a Němci tu spolu žili po staletí. Jenže najednou se ten svět změnil a spousta Němců v sudetských oblastech se stala – bez svého přičinění – součástí světa jiného. Nová hranice daná po první světové válce z nich udělala občany Československa a je pochopitelné, že se to spoustě z nich nelíbilo. Stejně tak je dnes východ Ukrajiny převážně Ruský a je pochopitelné, že tamní obyvatelé se stále cítí být součástí Sovětského Ruska a dodnes se mnoho z nich nesmířilo s tím, že svět je jinde. Zvláště pak, když západ země má na politický vývoj a směřování státu natolik odlišný pohled než většina východu.

Za ideálních okolností by se východ a západ Ukrajiny rozešel v míru a rozešel se jako dva samostatné státy. Podobně, jako se kdysi bez výstřelu rozešli Češi a Slováci. Jenže k ideální situaci má situace na Ukrajině daleko.

Nový Vůdce

Východní oblasti ovládají militarizovaní separatisté podporovaní a podněcovaní právě Ruskem. Samozvané a nikým (krom Ruska) neuznané „lidové státy“ si dělají nárok na území Ukrajiny. Putin se zaštiťuje sjednáním nápravy, ochranou Rusů na východě země a údajnou ochranou Ukrajiny před nacismem, který tam údajně bují. Přesto všechno sám postupuje, jako nechvalně známý nacistický Vůdce.

Tak jako Hitler požadoval Sudety, aby ochránil a připojil německé obyvatelstvo, tak i Putin žádá proruské vazalské státy s ruským obyvatelstvem. A stejně tak, jako mnozí sudetští Němci vítali Hitlera po vstupu na území Československa, stejně tak Rusové na východě Ukrajiny vítají Putina, který jim slibuje udělat z nich opět součást velkého Ruského impéria.

I přesto, že zřejmě (jak se zdá) většina obyvatel východní Ukrajiny ruské jednotky vítá, nemění to nic na tom, že vstup na území cizího státu s vojenskou silou je válečným aktem. I kdyby se Putin stokrát zaštiťoval ochranou obyvatel, nemá nejmenší právo to řešit touto cestou. Naše vlastní historická zkušenost by nám měla být varováním před tím, co může přijít.

Víme, že Hitler se nespokojil se zabráním Sudet. A víme, že Putin považuje státy východní Evropy pořád za „své“. V hlavě pološíleného agenta se mohou rodit plány na znovuvybudování velkého Ruského impéria a rozhodně se nemusí zastavit pouze u Ukrajiny. Tím spíše, že jakákoliv odveta ze strany Západu jej utvrdí v přesvědčení o vlastní neomylnosti, nadřazenosti a předurčení sjednotit všechny slovanské národy pod moc Ruska, aby je před „prohnilým Západem“ ochránil.

Náš postoj

Nenalhávejme si, že kdyby šlo o konflikt dvou malých států, nikoho zde na Západě by to příliš nezajímalo. Většina z nás by zaujala postoj „Ať se tam třeba vymlátí, když jsou blbí“. V případě Ruska ale tento postoj zaujmout nelze. Ačkoliv je totiž Rusko pořád jen jedním suverénním státem mezi mnoha dalšími, nelze mu upřít, že svou velikostí, velikostí armády a zdrojů, jde stále o významného geopolitického hráče. O natolik významného, že může měnit chod dějin. A Putin si toho je dobře vědom. Stejně tak si toho musíme být vědomi my, protože pokud se „Ruský Medvěd“ rozhodne postupovat na Západ, nebude snadné ho zastavit.

Stojíme na prahu konfliktu, který má skutečně moc přerůst do obávané třetí světové války. Přes všechny myšlenky na to, že nic takového se už přece stát nemůže, nás historie opět učí, že může, a dokonce velmi snadno. Současně je Rusko nechvalně zářným příkladem toho, kam může vést centralizace moci a silný stát, po čemž často volají i mnozí občané západních států.

Naděje…

Nyní můžeme jen doufat, že konflikt na Ukrajině brzy nepřeroste do odvety střídající odvetu. Že Rusko se nerozhodne jít „zachraňovat“ celý východ Evropy. Že tu za pár měsíců nebudeme žít v realitě připomínající stav, který známe jen z televizních záběrů bojů v Sýrii a podobně. A že nám tu nad hlavami nebudou létat mezikontinentální atomové střely. Ač si to totiž většina z nás nechce připustit, jsme této situaci blíže, než kdykoliv za posledních několik desetiletí…

Ať mír dál zůstává s touto krajinou (i všemi zeměmi na světě).

Komentáře

Sdílet článek

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..