V sobotu 26. května jsem se zúčastnil dalšího třídního srazu. Tentokráte se jednalo o sraz 9.A z naší základní školy, na nějž byli ale pozváni i lidé s ostatních tříd našeho ročníku. Jelikož – jak jsem tu už psal – se to v naší škole během těch let všelijak míchalo, tak v 9.A bylo i mnoho mých spolužáků z nižšího i začátku vyššího stupně, takže jsem se chtěl podívat, jak dnes žijí, jak vypadají a jak se mají…
Každý z našeho ročníku, začínal jako malé dítě – všichni jsme si byli rovni a nezáleželo na společenském postavení, znalostech a dovednostech. Chtěli jsme se jen najíst, napít, jít spát a hrát si. Ale přesto někdy v předškolním věku se již začali utvářet naše dnešní životy, naše osobnosti, takové, jaké jsou nyní. Každého z nás vedli rodiče k jiným zájmům, každý vyrůstal v jiné rodině a jiných sociálních poměrech. Už v mateřských školkách a později na prvním stupni se z nás formovali lidé, kterými jsme. Seznamovali jsme se, měli i neměli se rádi, prali se, škádlili se, báli se, těšili se, & Vznikali mezi námi party přátel a kamarádů, která mnohdy trvají dodnes.
Do toho všeho pak několikráte zasáhlo násilné rozdělení tříd, ať už v důsledku sloučení škol, nebo příchodem dětí ze sousedního městečka, kde měli jen první stupeň základní školy, nebo přesouváním žáků podle chytrosti mezi třídami. Několikráte se tak stalo, že malá skupinka dětí se vzdálila svým tehdejším kamarádům a museli si v prostředí zcela nové třídy s jinými dětmi budovat nové sociální vazby a přátelství. Od těch dob, zaběhnuté koleje už neplatili a s kamarády byť jen z vedlejší třídy jste se mohli vidět krátce už jen o přestávkách, nebo po škole, kdy už ale mnoho dětí mělo zase jiné povinnosti, jako různé zájmové kroužky, atd. Navíc pro nové kamarády už nebylo toliko času na ty staré a vzájemné vztahy se vytráceli. Takovéto dělení postihlo nejvíce právě třídu, do níž jsem chodil i já sám…
Člověk asi nejvíce pozná to, jak se od svých spoluvrstevníků vzdálil, když přijde mezi své bývalé spolužáky z nižších ročníků, ale nemá si s nimi mnoho co říci. Jste rádi, že jste je viděli, jste rádi, že jste s nimi mohli chvíli pobýt, zjistit, jak se mají, kde žijí, atd., ale oni už přesto nejsou ti, kteří s vámi sdíleli ony poslední roky na škole, oni už často nejsou ani ti, s nimiž jste se znovu střetl v učení, nebo na střední škole. Všichni se kamsi rozprchli a staré zážitky z dob raného dětství se ztrácejí v mlžném oparu za hranicí toho, nač si pamatujete a toho, co jste prožili a čím jste si prošli ve společnosti nových spolužáků, které jste získali. Člověk si uvědomuje, jak moc křehké jsou vazby mezi lidmi. A jak málo času stačí na to, aby se z lidí vám dříve blízkých stali lidé, k nimž byste si musel znovu hledat svoji cestu a možná už ji ani nenalezli, poněvadž jste již oba dva někým jiným, než tehdy, ač v základu jsme stále těmi malými dětmi, kterými jsme byli tehdy na začátku naší cesty životem.
Já jsem každopádně velmi rád, že jsem měl příležitost znovu vidět známé tváře z dob, kdy jsme ještě byli dětmi, z dob, kdy nás netrápili dnešní starosti a kdy problémy, které jsme tehdy viděli jako nepřekonatelné byli z dnešního pohledu naprosto malicherné…
Přátelé, děkuji vám, že jste a budu rád, když vás opět budu mít příležitost vidět a pobýt s vámi byť i jen krátký okamžik svého života, i přesto, že jsme si dnes možná už mnohem více vzdálení. Nezapomínejme ale na roky společně prožité a nestyďme se přiznat si, že v každém z nás dřímá alespoň malá část toho původního hravého dítěte, kterým jsme kdysi bývali…