Úspory ve státní správě? Nemožné při současném přístupu k rozpočtu!

V poslední době se stále více a více zaobírám politikou. Ne snad proto, že by mě bavilo sledovat neustálé politické kauzy a skandály, ale jednoduše proto, že politika se týká – ať chcete, nebo ne – každého z nás. A jelikož je spousta věcí, které mě neskutečně … pálí, tak prostě nemohu jinak, než se k oněm problémům vyjadřovat. Stěžovat si někde v hospodě u piva umí každý, ale většina lidí prostě jen „drží hubu a krok“, což je podle mě špatně. Dokud se nezačneme sami zajímat a dokud se sami nebudeme snažit o změnu, tak bude vše stejné. Žádná změna totiž od shora nepřijde – ta je možná vždy jen zdola.

V tomto článku bych se rád vyjádřil k jednomu z největších průšvihů, které se týkají státní správy a totiž faktu, že se ve státní správě nešetří, ačkoliv to všechny vlády proklamují jako svůj cíl. Proč tomu tak je? Kde vidím hlavní příčiny a je možné řešení?

O úsporách ve státní správě se mluví již drahně let a před každými volbami vyrukují stávající i nové strany s programem na úspory ve státní správě. Jedni navrhují snižování administrativní zátěže (což je jistě správně), ostatní zase propouštění úředníků (tedy zvyšování zátěže těm co zůstanou), další různé formy jednotných nákupů, transparentních účtů, lepšího vypisování otevřených výběrových řízení (a všichni víme moc dobře, že otevřené výběrové řízení není ani zdaleka zárukou, že zakázku nedostane firma, kterou si zadavatel přeje). Zkrátka nápadů je spoustu a s většinou z nich se dá víceméně souhlasit. Proč tedy již celé roky o úsporách jen slýcháme a ač se některé dílčí změny dějí, ve výsledku utrácí stát stále neskutečné miliardy za nesmysly, namísto investování prostředků do věcí majících smysl a do lidí – občanů státu a rozvoje společnosti?

Domnívám se, že zcela zásadním problémem je sám způsob rozdělování státního rozpočtu a přístupu k němu. Nevím, zda je správná teze o řízení státu jako firmy, jíž před volbami razil Andrej Babiš a hnutí ANO, nicméně je fakt, že současné řízení dobré vskutku není. Nic a nikdo totiž nemotivuje státní firmy, podniky a organizace k úsporám. Problém je, že je to často přesně naopak. Jak je to možné, když se politici předhánějí ve slovech o úsporách?

Vezměme si jednoduchý příklad:

Mějme kupříkladu krajskou organizaci, která každý rok dostává určitou sumu prostředků ze státního/krajského rozpočtu a nějaké ty dotace (jedno odkud).

Problémem je fakt, že organizace nemá možnost si prostředky které dostane nějak sama rozvrhnout dle svých momentálních potřeb. Naopak – suma, kterou dostane je již předem naporcována na určité balíčky, kdy jeden je určen kupříkladu na nákup administrativních potřeb, další na možné výdaje za opravy, další na výplatu zaměstnanců, další na provoz toho, či onoho atd. Tyto peníze nelze volně převádět z „balíčku do balíčku“ a navíc se NESMĚJÍ ušetřit, ale MUSÍ se UTRATIT. Proč? Protože rozpočet jak je nastaven neumožnuje převádět úspory z jednoho roku do dalšího. Zkrátka přidělenou částku je třeba vynaložit dle předem rozvrženého plánu.

K čemu to vede? K tomu, že organizace není jakkoliv motivována šetřit! Jsme tak svědky absurdních situací, kdy organizace propouští zaměstnance z důvodu nedostatku peněz na výplaty (a nakládá stále více práce a administrativní zátěže těm, jež zůstávají), zatímco se vesele likviduje kancelářské vybavení zakoupené před dvěma lety a nakupuje se nové, jelikož je třeba utratit peníze z „balíčku“ na administrativu.

To samé se pak týká různých dotací. Přidělenou dotaci je opět POTŘEBA UTRATIT, jinak hrozí, že v příštím roce bude dotace nižší, případně žádná. A to si pochopitelně nikdo „nelajzne“. Není zde možnost vrácení nevyužitých prostředků (možná tak s nějakou sankcí navíc), případně jejich uložení na nějaký rezervní fond, z něhož by pak organizace mohla čerpat v případě potřeby třeba následující rok.

Faktem je, že systém takto funguje napříč státní správou od jednotlivých ministerstev, přes krajské rozpočty až po nejmenší státem zřizované úřady a organizace. Když si pak sečtete kolik prostředků se v tomto nekonečném koloběhu porcování rozpočtu, přerozdělování prostředků a jejich utrácení za nesmyslné výdaje utopí, pak dojdete k sumě pohybující se v desítkách miliard korun.

Jak z toho ale ven? V tomto způsobu přerozdělování prostředků to jednoduše možné není, jelikož sám systém funguje tak, že vybízí k utrácení a rovněž tak nepřímo podněcuje ke korupci, protože když je prostředky stejně třeba utratit, proč by se z nich nemohl někdo také přiživit… Můžete zavést různá opatření, ale dokud nebude státní správa zbavena faktické povinnosti celý rozpočet na daný rok utratit, dokud nevzniknou rezervní fondy na nevyužité prostředky, dokud si organizace nebudou moci sami rozhodovat o vynakládání prostředků jim přidělených a dokud nebude důsledný dohled nad efektivním vynakládáním daných prostředků, přemíry promrhávání prostředků se nezbavíme.

Bohužel na naší politické scéně nevidím nikoho, kdo by prosazoval radikální změnu celého systému přerozdělování státních prostředků, nebo alespoň ne nikoho s reálnou mocí a šancí něco v tomto ohledu změnit. A ostatní se zaobírají jen parametrickými změnami systému stávajícího, jež mohou vést k určitým úsporám, ale nemohou zabránit samotné příčině toho, proč je státní správa již ze své podstaty neefektivní a neúsporná. Navíc každé opatření vedoucí k nějakým parametrickým změnám stávajícího systému vedou jen k dalšímu zvyšování byrokratické zátěže, napříč proklamacím o jejím snižování.

Čeká nás tedy asi ještě dlouhá cesta, bez jednoznačného výsledku. Pokud bych tedy parafrázoval jedno volební heslo: Lépe být může, ale dnes to ještě nebude…

Komentáře

Sdílet článek

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..